Malíř Peterbok: Po revoluci jsme promarnili šanci prorazit ve světě s uměním ovlivněným socialismem

Šedesátiny jste „oslavil“ odchodem z AVU. Zastoupen jste v nejvýraznějších domácích sbírkách, aktuálně vám hvězda mezi kurátory, Otto M. Urban, uspořádala výstavu v DOX. Chybí vám něco?

Chybí. Mladší tělo. A taky mám pocit, že jsem pořád zalezlý tady v tom českém sklepě, myslím jako umělec. Asi nejsem dobrý manažer. V Praze jsem začal vystavovat až několik let po studiích na AVU, což je ve srovnání se současnými mladými umělci a studenty velký rozdíl. Ve smyslu prosazení je dnes situace mnohem vstřícnější. Za bolševika mi na AVU zakazovali dělat vlastní obsahy. Dokonce mi jeden profesor řekl: „Na ty tvý filozofie není nikdo zvědavej.“ A po revoluci se situace změnila natolik rychle, že jsem byl v totálním zmatení. Dnes, s odstupem, si myslím, že jsme tehdy propásli šanci vkročit na světovou výtvarnou scénu originálnějšími věcmi ovlivněnými socialismem. Neměli jsme se snažit napodobit to, co už bylo uznané a zavedené.

Čím to je?

Zachovali jsme se zase jako Češi a čekali, až se tím proslaví někdo jiný, jako například „jakýsi“ Neo Rauch z Lipska, dnes jeden z nejlepších a nejuznávanějších malířů světa. Znal jsem pár lidí, kteří malovali podobně a dřív než on. Stačilo jim dát šanci a prostor. Já vím, že to bylo těžké, ale že to bylo možné, dokazuje například rumunská výtvarná scéna. Ovšem jinak jsem na kurátory štěstí měl: před Ottou M. Urbanem jsem hodně spolupracoval a spolupracuji s Petrem Vaňousem nebo Kristýnou Jirátovou, v dřívějších dobách s Milenou Slavickou, Mahulenou Nešlehovou nebo Věrou Jirousovou. S Věrou jsme si fakt rozuměli. Občas jsme zašli na pivo a někdy i do tří do noci řešili umění. Jednou nad ránem, v už neexistujícím klubu na Žižkově, mi řekla úplně zásadní věc: „Hele, ty neděláš obrazy, ty děláš bytosti.“ A já si uvědomil, co jsem zač, a že má naprostou pravdu.

Na AVU vás přijímal národní umělec, profesor Radomír Kolář, mimo jiné autor gobelínu pro novou budovu Federálního shromáždění nebo rozměrné mozaiky pro dům sovětských důstojníků v Milovicích. Současně se studiem, ve druhé polovině 80. let, jste se občas účastnil nezávislých výstav Konfrontace. To mu nevadilo?

Vadilo. Ale paradoxně musím říct, že jestli někomu mám děkovat, tak jemu. Nebýt Koláře, v té době bych se na AVU nedostal ani náhodou. Pracoval jsem jako dělník v národním podniku Buzuluk. Bydleli jsme v nádherném městysi Komárov u Hořovic. Poznal jsem tam mnoho skvělých lidí, ale zároveň to byl hodně prokomunisticky naladěný kraj, se kterým jsem se vyrovnával dlouhými vlasy a akcemi s takzvanou závadovou mládeží. Jako vyučený zámečník jsem si střední školu dodělal „studiem“ na způsob „Marečku, podejte mi pero!“. Na AVU jsem se hlásil třikrát, až osudem jsem se nakonec dostal do ateliéru Radomíra Koláře. Pamatuju si, jak nadšeně prohlásil: „Vás beru okamžitě.“ Druhou část přijímaček, písemky, jsem už dělal v uniformě, protože jsem musel nastoupit na vojnu. Kolářovi mezitím doputoval na stůl doporučený dopis od nějakého soudruha z Buzuluku, že jsem mánička a že rozhodně nedoporučuje, abych byl přijat. Kolář přede mnou dopis roztrhal, hodil do koše řka: „Já vás tu chci!“ A ještě dodal: „Beru vás jako tahouna.“ Což možná ze začátku byla pravda, ale hned ve druháku přišlo zřejmě zklamání.

Proč?

Jednou, když jsme jeli malovat do sléváren SONP Kladno, kde teklo roztavené železo, kolem hory prachu, vedro, jsem z budovatelských dělníků udělal čerty a ze slévárny jedno velké peklo. Tehdy bylo zvykem na AVU plnit tematické úkoly a já na téma protifašističtí bojovníci namaloval velký obraz dvoj- a trojhlavých bohů, boží soud, za který mě málem vyhodili. Ale Kolář mě měl natolik rád a věřil mi, že si mě ochránil.

Zemřel Milan Knížák. „Dnešek považuju za katastrofu, vládnou nám komunisté," řekl v minulosti Reflexu

Rozhovory

Jaké to bylo na Kladně?

Moje tamní pokrevní rodina se počítá od pradědy Tůmy, kapelníka orchestru kladenského divadla, kde později na první housle hrál i můj děda, a zřejmě díky tomu se seznámil s mou babičkou. Bydleli ve staré části města, které je celé na uhlí, v rodinném domě, kde strašilo. Jejich dcera, moje matka, se sezdala se synem ze statku ve Žloukovicích u Nižboru na Berounce. A protože táta byl docela schopný, dokázal se vyhrabat z „kulackého prokletí“, udělal si průmyslovku a stal se šéfprojektantem v Buzuluku v Komárově u Hořovic, kam se naši s mou starší ségrou odstěhovali. Hodně jezdil do zahraničí. V čase mého narození byl pracovně v Indii, kde projektoval fabriku na výrobu pneumatik. Těhotná matka, aby nebyla sama, odjela za svou matkou na Kladno, proto ho mám v rodném listě. Já se tam vrátil až o mnoho let později, když jsem začal pracovat jako hlídač v ČKD Smíchov a na Kladno to bylo blíž. Pak, když mě vzali na AVU, jsem si v místnosti po tetě Košařové, babiččině sestře, zařídil první ateliér.

Na AVU jste zažil revoluci. Jaké to bylo, když jste si v roce 1990 zvolili Milana Knížáka rektorem AVU?

Milan Knížák mi připadal schopný a rázný. Až později přišlo zklamání, když se vzhlédl ve Václavu Klausovi, kterého osobně považuji za chybu a škůdce naší porevoluční doby. Konkrétní výsledky jeho negativního vlivu pociťujeme dodnes. Ale přechod školy od té bolševické k porevoluční zvládl Knížák nejlépe, jak mohl. Všechny pedagogy vyhodil a nabral nové, skvělé lidi, což AVU vystřelilo do nebes. Tehdy na AVU přišli Karel Malich, Stanislav Kolíbal, Bedřich Dlouhý, Zdeněk Beran, Jiří Načeradský, Jiří Sopko, Jitka Svobodová a nesmím zapomenout Jiřího Kotalíka, který funkci rektora, stejně jako Jiří Sopko, zastával řadu let a byl předůležitou osobností tehdejší AVU. Měl profesionální vhled, pochopení a zásadně se nezdržoval kravinama.

Jak se vám z Kladna do obrazů dostala výrazná barevnost?

Na škole, ale vlastně ještě mnoho let poté jsem pořád dělal temné obrazy. Co taky jiného, když na obou místech, kde jsem žil, v Komárově i na Kladně, byly slévárny, že? Až jsem se jednoho dne rozhodl, že místo černých obrazů udělám cyklus červených, pořád monochromatických, ale přece jen už víc malovaných. A protože mám až masochistickou tendenci dávat si šílené, těžké úkoly, rozhodl jsem se, že následovat bude duhová série. Teď už o tom asi můžu mluvit, ale tenkrát jsem prožil něco jako „duhové šílenství“. Musel jsem si vytvořit vlastní metodu, jak to vůbec uskutečnit. Celá akce ovšem měla zajímavý efekt na mé vnímání, respektive vidění světa. Najednou jsem si uvědomil, že vidím barevně. Jako bych si otevřel čtvrté barevné oko.

Smack One: Mám rád běžného Rusa i běžného Američana, ale neumím si představit, že bych tam chtěl žít

Rozhovory

Jedenadvacátého srpna 2018 vám Otto M. Urban ve Veletržním paláci zahajoval výstavu s československými motivy, Hořící srdce, jež si při příležitosti padesáti let od okupace Československa pohrávala s národními motivy, symboly a barvami. Přiznejme si, že naše červená, bílá a modrá jsou v základní barevnosti řádně depresívní.

Já od začátku věděl, že ten cyklus bude depresívní, byl to záměr. Původně vznikal do smíchovské Futury, ale když jsme se potkali s Ottou Urbanem v jídelním voze ve vlaku do Olomouce, na otevření Galerie Telegraph, a on se na otázku, čemu se věnuju, dozvěděl, že maluju československou sérii, řekl, že ve Veletržáku se chystá téma Domov. A nabídl mi, jestli ji tam nechci vystavit. A výstavy v Národní galerii se přece neodmítají. Původní prostor a termín výstavy Hořící srdce byly plánovány v souvislosti s výstavou Jiřího Koláře. Myšlenkou bylo, že i moje věci jsou svým způsobem koláže, ale to nedopadlo, protože Kolářova díla jako sbírkové předměty na papíře vyžadují muzejní výstavní prostředí a ty ochozy Veletržáku kvůli teplotě a vlhkosti nesplňují.

V DOX, částečně stejně jako v NGP, vystavujete zmutované Ferdy Mravence a Krtečky. Mickey Mouse má na jednom uchu svastiku, na druhém rudou hvězdu. Že jste vyrůstal na komiksu?

Už jako dítě jsem obkresloval Čtyřlístky, Rychlé šípy, Káju Saudka, Zdeňka Buriana, Josefa Ladu nebo Artuše Scheinera. Období základní školy bylo zatím nejhorší částí mého života. Ten strach z trestu a z trestu za chyby. Vždycky jsem si užíval, když mě zabolelo v krčku nebo jsem dostal rýmičku a mohl jsem zůstat doma. Nedávno jsem si uvědomil, že stylizaci z těch všech ilustrací mám v obrazech nějak přítomnou, opravdu asi jako podprahový vliv z dětství. Dost fascinujícím pohádkovým matrošem mi jsou postavy z Večerníčků. Jeden z cyklů ve Veletržáku – Dětství se strachem a úzkostí – vycházel právě z nich. Říkal jsem jim „Večerníčkové období“. Po obsahové stránce mě to zavedlo ke komentáři politické situace u nás. Mám pocit, že český národ, včetně mě, je na těch naivně laskavých figurkách vychován a potom si životem vleče tu určitou tupou poslušnost a naivitu. Je potom na každém, zda se dokáže vzbudit a svléknout z tohoto „krtečkovského kabátku“.

Jiří, opravdu u vás doma na Kladně strašilo?

Ano, potvrdit to může i moje tehdejší přítelkyně, později žena, velice racionální bytost, která uznala, že tam fakt straší. I babička vyprávěla, jak jednou, když moje máma v kočárku brečela,
podívala se ven a viděla postavu, jak kočárkem houpe. Pomyslela
si: „Fajn, manžel už tam asi šel.“ Ale jaký to byl děs, když zjistila, že děda leží vedle a spí. Později jsem mezi jinými oslovil jednoho senzitiva. Po pár dnech mi od něj přišel dopis s vysvětlením, že se domnívá, že se u nás údajně vyskytuje duch nějakého chlapečka, který umřel při bombardování Berlína za druhé světové války. A že mu náš kladenský barák asi nějak připomněl ten jejich. Pravdou je, že jsem měl tehdy neustálé nutkání kreslit kluka s velkou hlavou, jak stojí na křesle. Zmizelo to, jako když mávne proutkem, když jsem se odstěhoval do Prahy. Žádná strašidla jsem pak dlouho neviděl.

Karel Reisz: Nejvlivnější český režisér, o němž jste pravděpodobně nikdy neslyšeli

Kultura

Dva roky poté, co jste na AVU absolvoval (1991), jste se tam vrátil jako asistent Jitky Svobodové a později jste po ní sám vedl ateliér. Jak se to přihodilo?

Jitka Svobodová hledala záskok za asistenta, který odjel někam do Itálie na stáž. Tenkrát, v létě 1993, byla výstava Krajina, kterou dělali Marta Smolíková s Ludvíkem Hlaváčkem v domě U kamenného zvonu a kde jsem měl kresbu Topolu na topolové dýze, která se dokonce ocitla i na pozvánce. Na vernisáži jsem potkal teoretičku Janu Ševčíkovou, která mě s Jitkou seznámila a doporučila mě. Jitka Svobodová si mě sice vzala pouze na jeden semestr, na záskok, ale asi jsem se osvědčil. Když jsem končil, šli za ní studenti s tím, že chtějí, abych tam zůstal. A tak jsem tam na podzim 1994 nastoupil jako regulérní asistent do Ateliéru kresby.

Topoly vám jsou zřejmě souzeny. Jednou jste někde vyprávěl, že jste se na ayahuasce stal topolem?

Ne na ayahuasce, ale při holotropním dýchání, což je metoda alternativní psychoterapie, se kterou v 70. letech přišel Stanislav Grof. Na jednom sezení jsem dokonce zažil jeho matku. Pamatuju se, jak mi při dýchání položila ruku na čelo a já to cítil jako dotyk anděla. Jinak zážitky z těchto akcí byly neuvěřitelné. Ten, při kterém jsem se cítil topolem, popisuju v katalogu, který nedávno vyšel k výstavě Deník pacienta v DOX. Do Ekvádoru na ayahuasku jsem vyrazil před třinácti lety a je fakt, že obě metody jsou si něčím podobné. U obou se jakoby umrtví, nebo spíš ztlumí fyzické tělo, aby se rozšířilo vědomí. Někdy jsou vjemy víc abstraktní, pocitové, někdy naopak jde o prožitek velice vizuální a živý. Na dýchání jsem jednou zažil stav, kdy jsem se začal dusit a zároveň v jednu chvíli prožíval něco jako porodní stahy, jako bych umíral a zároveň se rodil. Vím, že to zní šíleně.

Kdy jste si uvědomil, že vás volné umění uživí?

Až později, zhruba v mých
sedmačtyřiceti letech. Do té doby jsem, až na pár výjimek, moc neprodával. Minimální, ale stálý plat jsem měl jako asistent na AVU a chodil jsem po různých brigádách. Prvním sběratelem mi byl galerista Karel Tutsch, zakladatel důležité galerie Na bidýlku v Brně, kde dávno přede mnou vystavoval mnohé slavné umělce: Sopka, Načeradského, Davida, Kovandu, Mančušku a mnohé další.

Kdykoliv dostanu roli, připadám si, jako bych vyhrál v loterii, říká hvězda MFF Karlovy Vary Jesse Eisenberg

Festival Karlovy Vary

Kdy se to zlomilo?

Když do téhle malé, ale slavné brněnské galerie přišel Richard Adam a řekl: „Já vás sleduju už deset let.“ A vybral si dvě věci z výstavy. Krátce nato pak přijel do mého ateliéru a odvezl si „náklaďák“. Když se pak rozkřiklo, že mě má ve sbírce Richard Adam, rozjelo se to samospádem.

Na aktuální výstavě je k vidění i obraz z cyklu Život hrdiny, velká figura původně vystavená v roce 2020 v Galerii Václava Špály, na níž jsou vyřezány desítky jmen studentek a studentů z AVU. Proč?

Tenkrát, v roce 2019, jsem ani netušil, proč jsem to maloval, ale měl jsem v sobě strach. Ateliér mám u chodníku a já se najednou cítil ohrožený, zranitelný a zároveň vykradený, až vyhořelý. Uvědomil jsem si, jak se změnila doba. Kamery kolem nás na každém kroku, do toho digitalizace, která nahradila lidský přístup. Začal jsem prožívat pocit nespravedlnosti a nejistoty. Ve vládě byli lidé, kterým se nedalo věřit, a už v ní jsou opět, jen v daleko horší sestavě. Tehdejší prezident se choval jako vlastizrádce, sociální sítě zatáhly mnoho lidí do samoty. A to jakési toxické prostředí začalo prosakovat i na AVU: objevily se kreditní systémy bez duše, ateliéry beze jmen vedoucích pedagogů, takže bez odpovědnosti. O cíleně nafouklé bublině genderu nemluvě. Taková ta pokrytecká správňáckost některých. Naštěstí ten „nový vítr“ zatím tak silně nefouká. Ale zpátky k obrazu, na který jste se ptal. Má dvě roviny: jednou je můj osobní život, život toho „hrdiny“, člověka, a potom pedagoga, který tehdy, s malou přestávkou, působil čtvrt století na AVU, kde studentům odevzdal kus svého života. Tedy že je o roli umělce a učitele, které někdy jdou částečně proti sobě a zároveň se navzájem obohacují. To není stížnost, jen konstatování. Celá ta éra mě náramně bavila.

Když jste si pořizoval zmíněný ateliér v bývalé hospodě, byl v tom nějaký plán?

To je strašně jednoduché, nebyl. Jeden člověk koupil barák, byty opravil, draze prodal a hospody se chtěl zbavit. Tehdy, před patnácti lety, to bylo oproti dnešku v podstatě relativně levné. Já jsem předtím prodal velkou sérii obrazů Richardu Adamovi, takže jsem dobře investoval. Konečně jsem měl větší ateliér se čtyřmetrovými stropy, to byl hlavní důvod. Poprvé v životě jsem nebyl ve sklepě, ale alespoň u chodníku. Když tam přišel Pepa Vomáčka, vypadlo z něj: „Tamhle v tom rohu jsem kdysi sedával, byla to pěkná knajpa, občas sem zašla i Hana Hegerová.“ Konečně jsem mohl své věci rozložit a lidem je ukázat, konečně jsem mohl malovat velké obrazy až ke stropu, větší a delší figury. Škoda že jsem ho neměl dřív.

Vstupuje vám do obrazů atmosféra šantánu?

Nemyslím, takhle to nemám, neinspiruje mě to. Když už jsme je dnes zmínili, strašidel tam je dost. Ochlastové všeho druhu, myslím, že se na mě pokaždé těší.