Agáty místo agitek: Film o nucených sterilizacích v 80. letech táhne řeka osobního morálního uvědomění
Pramen režiséra Ivana Ostrochovského a spoluscenáristy Marka Leščáka po premiéře v Hlavní soutěži MFF KV vstupuje do kin. Na festivalu získal cenu kritiků FIPRESCI s tímto zdůvodněním: „Ostrochovský odhaluje velmi citlivou kapitolu československých dějin: morální důsledky státem podporovaných sterilizací romských žen. Pramen, který se vyhýbá jak nekompromisnímu realismu, tak folklórním linkám, je vizuálně podmanivou nostalgickou výpravou do osmdesátých let, a především pak příběhem o přátelství a solidaritě mezi dvěma silnými hrdinkami, které vychází ze dvou zcela odlišných světů.“
Po premiéře se však začaly objevovat hlasy, že se Pramen ke sterilizacím Romek nevyjadřuje dostatečně hodnotícím (odsuzujícím) způsobem. Představitelka hlavní role Ingrid, Aňa Geislerová, v rozhovorech použila slovo „genocida“, ale zároveň mluvila o tom, že Ostrochovský „vypráví nesmírně krásným způsobem“. Tyto dvě věci se přece nevylučují.
Pramen není agitka. Není hodnotící, je o hodnotách; o mravním kompasu, jehož ručičku v sobě někdy necháme zatuhnout. Ingrid je gynekoložka v nemocnici na jihu Slovenska, kde přivádí na svět děti, provádí potraty a vykonává i totalitním státem subvencované sterilizace. Ty jsou ve filmu i filmem prezentované coby způsob regulace romského etnika; divák snad nepotřebuje, aby slova jako „eugenika“ nebo „genocida“ padala explicitně. Ingrid není bojovnice, natož proti systému: z nemožnosti kariérního postupu je spíš kyselá, své manželství nechává vyhnít. Ona ani autoři snímku necítí potřebu vysvětlovat nám, proč je, jaká je, ponechávají jí luxus tajemství.
Film táhne řeka Ingridina morálního uvědomění, která se z pramene pochybností rozroste v proud s jasným směrem. Doktorku probudí setkání s mladičkou poloromskou sanitářkou Agátou snad právě proto, že tahle „čistá duše“ nemá (zatím?) kapacitu pochopit, co se kolem ní děje. Věci v Prameni existují vedle sebe nehodnotově jako v životě, musíme si je roztřídit sami: dychtivé tváře cikánských dětí a otřesné podmínky, v nichž žijí, zašlá krása lázeňských pavilónů a normalizační šeď, řeka s odrazy letního slunce a studené odlesky chirurgických nástrojů. Poetismy v podobě snových scén snímek rozmělňují, ale věty, jež přesně popisují, co se děje, bodají jako jehly. „Děti už mám. Peníze ne,“ řekne žena, která podstoupí sterilizaci kvůli finanční „odměně“. „Podle papírů je to v pořádku.“ – „Bílé holce by se tohle nestalo.“ A v obrazech, jako když žena, která nemůže mít vlastní děti, koupe cizí, je obojí: krása i bolest, prostě tak. Když Ostrochovský v rozhovorech mluví o naději, možná má na mysli tu, že se dokážeme zastavit a pojmenovat, co vidíme. Spíš než agitky k tomu ale potřebujeme Agáty.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
