Oliver Tree Byl bizarním memem i upřímným umělcem, nyní své miliony odkázal světu

Tématem smrti se dlouhodobě zabýval a opakovaně se k němu vracel, což dokládá i nedávné rozhodnutí uchopit závěť poměrně nevšedním způsobem. Považte, kdo se při desítkách vydělaných miliónů rozhodne nepřenechat nic rodině? Když pomineme Karla Lagerfelda, který měl v úmyslu odkázat vše své kočce, mnoho takových případů není. Umělcova slova se však stala skutečností dřív, než by to kdokoliv čekal nebo si přál – necelé dva měsíce po rozhovoru svět obletěla zpráva, že dvaatřicetiletý Oliver Tree zemřel po srážce dvou helikoptér při vyhlídkovém letu nad brazilským Rio de Janeirem.

Muž mnoha tváří

Olivera jsem poprvé zaznamenala, když se na scéně objevil jako Turbo. V roce 2016 zpěvák přivedl na svět tuhle hlučnou, chaotickou a vizuálně bizarní postavu s účesem podle hrnce, zvonáči a retrošusťákovkou. Nešlo jen o marketingový vizuál. Turbo byl maskou, štítem a zrcadlem. Oliver totiž pochopil smutnou realitu dnešní doby: internet často odměňuje spíš bizár než umění samotné. Věděl, že se svým civilním, zranitelným já a nulou sledujících by v naleštěném digitálním světě horko těžko prorážel. Jako Turbo mohl dělat věci, které by si jako Oliver Tree sám za sebe nedovolil. Byl směšný, takže ho nikdo nebral vážně – a právě proto mu všichni začali naslouchat. A právě tohle bylo slyšet ve skladbách jako Hurt nebo Life Goes On – tracích, jež pod po­vrchem absurdního vizuálu skrývaly výpovědi o bolesti a přijetí.

Jeho kariéra fungovala na principu neustálé proměny. Každá nová deska znamenala novou persónu: Turbo pro debut Ugly Is Beautiful, kovboj Shawney Bravo pro Cowboy Tears a nakonec Cornelius Cummings pro album Alone in a Crowd. Navenek to byl experiment na pomezí hudby a performance artu, uvnitř to byl způsob, jak se oklikou přes humor a satiru dopracovat k upřímnosti. Žít roky schovaný pod maskou a podřizovat se internetovým trendům si ale vybralo svou daň. Olivera postupem času přestalo bavit dělat prvoplánovou „tiktokovou“ hudbu na míru algoritmům. To, co na začátku fungovalo, ho začalo vysávat a ze štítu se stala přítěž.

Love You Madly Hate You Badly, jeho poslední album, vyšlo v dubnu 2026 bez jediné fiktivní postavy. Poprvé v kariéře tu nebylo alter ego ani maska, která by sloužila jako zástěrka. Oliver si samozřejmě ponechal svůj ikonický účes s ofinou podle hrnce obohacený o solidního mulleta, ale oproti tomu, jak jsme tohoto renesančního člověka znali, se dostal do nového normálu. Na desku poskládal sedmnáct skladeb, jež si sám napsal i vyprodukoval. Vznikaly na cestách po dvaaosmdesáti zemích světa během dvouletého putování, které mělo daleko blíž k hlubokému hledání sebe samého než k běžné muzikantské rutině.

Nic není nemožné

Oliver Tree byl navzdory všem svým maskám, kdy na rozhovory klidně dorazil jako Shrek nebo Elmo ze Sezamové ulice, nej­upřímnější právě tehdy, když ho nikdo nebral vážně. Uprostřed chaosu, trollingu a mystifikací totiž často pronášel hluboké pravdy o lidskosti, sebelásce a osamělosti, což se v šoubyznysu moc nepřiznává. Skvělým příkladem byl moment v The Really Good Podcast, kdy se ho moderátorka Bobbi Althoffová mimochodem zeptala, proč vlastně přišel v kostýmu Elma. Oliver odpověděl: „Netuším, co dělám. Už hrozně dávno jsem se v tom ztratil.“ Právě v tom spočívalo celé jeho kouzlo. U Olivera nikdy nešlo s jistotou říct, kde končí performance a kde začíná upřímné přiznání.

V tom se skrývala jeho největší síla: nikdo nevěděl, co je pravda, a humor a zranitelnost často existovaly vedle sebe. Ostatně jeho balancování mezi vysokým uměním a internetovým bizárem potvrdil i výrokem: „Chci vytvořit něco, co by klidně mohlo viset v muzeu, ale stejně tak by z toho mohl být mem.“ A jak řekl, tak dělal.

Kdykoliv dostanu roli, připadám si, jako bych vyhrál v loterii, říká hvězda MFF Karlovy Vary Jesse Eisenberg

Festival Karlovy Vary

Oliver Tree Nickell dělal odmalička skeče, rodina ho podporovala v hudbě, takže se už jako dítě naučil hrát na spoustu nástrojů. Ostatně v rozhovoru s Bobbi řekl, že mluví třemi jazyky: hudbou, anglicky a španělsky. Jako teenager se věnoval elektronické hudbě pod pseudonymem Kryph, projekt Oliver Tree vznikl jako multimediální postavička na Kalifornském institutu umění. Jeho sny ale neměly hranic. S jedním projektem se v roce 2020 zapsal do Guinnessovy knihy rekordů. Postavil a rozjel se na největší koloběžce na světě (416 cm na výšku a 313 cm na délku). Na první pohled další šílený kousek. Oliver k tomu řekl: „Snil jsem o tom od svých osmi let a trva­lo mi sakra dlouho, než jsem se dočkal. Takže je úplně fuk, kolik lidí na vaše nápady kydá hnůj a směje se vám přímo do ksichtu... nic není nemožné.“ S jistotou můžeme potvrdit, že Oliver byl všechno, jen ne klaun.

O tom, že nic není nemožné, se zpěvák přesvědčil, když se rozhodl opustit label a dělat hudbu na vlastní pěst. Krok, jenž vás může stát všechno nebo vám dát tu největší svobodu. Když v roce 2017 podepsal smlouvu s Atlan­tic Records, bylo to potvrzení toho, co se zdálo nemožné – že i někdo jako on může prorazit v mainstreamu. Oliver byl režisér, producent, performer v jednom a label mu ze začátku dával prostor být tím, kým byl. Do jednoho videoklipu byli schopni investovat až milión dolarů. V šoubyznysu se ale lidé mění rychleji než ponožky. Tým, který ho podepsal a věřil jeho vizi, se ze dne na den obměnil a nahradili jej lidé, pro něž byl Oliver jen číslo v excelové tabulce.

Zlom přišel poměrně rychle. Label přestal chtít investovat do tvorby – do videí, produkce, do pečlivě budované absurdity, která projekt hnala dopředu. Začali místo toho navrhovat, ať se sníží rozpočet na výrobu s tím, že milerádi peníze vrazí do marketingu. Pro Olivera, jenž byl mimo jiné i komerční režisér a věděl přesně, jak funguje byznys, to byla naprostá urážka. Ačkoli jim vydělal doslova desítky miliónů dolarů, nebyl pro ně umělcem, ale produktem. Reagoval na to upřímností sobě vlastní: „Nas*at na Atlantic Records.“ Pocit, že ho okolí vnímá jen jako zdroj peněz, pojmenoval už ve skladbě Cash Machine, dávno před tím, než s labelem skoncoval. Texty písní bývají někdy tou nejpřesnější výpovědí. Poslední album nahrál na cestách, bez opory labelu v zádech, zato svobodný jako pták.

Smrt jako téma, ne tabu

Oliver Tree o smrti přemýšlel často a hodně. Mluvil o ní a vyobrazoval ji i ve své hudbě a videích. Za opakující se choreografií vlastní smrti ale stálo mnohem víc než touha po virálním obsahu. Smrt nebyla tabu, bylo to téma, s nímž aktivně pracoval. Zajímalo ho, co přijde po smrti, proč se lidé bojí konce nebo jak se strachem žít. V rozhovoru to popsal s překvapivou přímostí – říkal, že se do scénářů vlastní smrti záměrně vkládal, aby je prožil, zpracoval a zbavil je té tíhy: „Skoro jako bych se připravoval na vlastní smrt.“ Byl to jeho způsob, jak se s nevyhnutelným vyrovnat dřív, než přijde.

Smack One: Mám rád běžného Rusa i běžného Američana, ale neumím si představit, že bych tam chtěl žít

Rozhovory

Jen pár týdnů před smrtí, v rozhovoru pro Zach Sang Show, řekl bez obalu: „Až umřu, moje věci budou dál sypat peníze a pravděpodobně budou mít i větší cenu než teď. Lidi konečně začnou přijímat ty moje p*sraný videa a písničky. Přesně v tu chvíli vás lidi docení – až když už tu nejste.“ Nepronášel to hořce ani sebelítostivě. Byl realista s mindsetem člověka, který si zřejmě smrt přehrál v hlavě tolikrát, že ji přestal považovat za konec příběhu. Jen za jeho další část.

Veď mě dál, cesto má

V posledních dvou letech se Oliver Tree rozhodl uchopit život za pačesy a vydřenit z něj všechno. Jeho domovem se stala stovka míst – tradiční chýše v Iráku, „primitivní“ příbytky v Africe nebo kamarádova rodina v Mexiku. Nešlo mu o turistiku ani o obsah na sítě. Chtěl se vrátit k tomu, jak dělal hudbu před tím, než do všeho vstoupily peníze a tlak, který přináší sláva: „Hudba pro mě byla vždycky vším a naprosto mě pohlcovala. Jenže současná atmosféra na internetu přeje víc marketingu než samotné tvorbě. Úplně mě to vysálo.“ A tak se odpojil.

Osm desítek zemí, sedm kontinentů, hotelové pokoje i chýše místo studia, laptop místo profi týmu. Oliver věřil filozofii, že život vzniká za komfortní zónou, a tak se do světa vydal naplno, bez záchranné sítě. Stal se čestným náčelníkem kmene Masajů v Tanzanii, navštívil Antarktidu a v rozhovorech opakovaně zmiňoval, že nikdy v životě nepocítil větší důvěru v lidi než tehdy, když vložil svůj osud do rukou cizinců. „Nikdy jsem neměl k lidem větší důvěru. Slepě jsem se vrhal do jejich náručí. Nikdy jsem se necítil tak milovaný a nikdy jsem nezažil hlubší pocit sounáležitosti.“ Rodičům, kteří se báli, říkal prostě: Nevím, jestli tu budu příští rok, a nevím, jestli tu budete vy. Žádný den není zaručený. Byť měl naprostou pravdu, z jeho slov takhle krátce po jeho smrti mrazí.

250 let USA: Díky, Ameriko! Jsi naprosto výjimečná, je to s tebou skvělé, i když mě někdy pořádně štveš

Komentáře

Manifest sebelásky

Oliver Tree větu „Ugly is beautiful“, tedy „ošklivé je krásné“, neříkal jen na koncertech, byla to jeho mantra, k níž se sám musel dopracovat. V rozhovoru pro NPR v roce 2023 zmínil, že je tři roky střízlivý a že se celou dobu učí jednu jedinou věc – mít se rád: „V dnešním světě je hrozně moc vzteku. Lidé jsou často sami se sebou nespokojení a pak si to vybíjejí na ostatních. Proto je mým největším cílem naučit se mít rád a zkusit to naučit i druhé.“ Z člověka, který na sebe bral masky jak na běžícím pásu, to zní jako oxymóron. Internet, říkal, nás neustále přesvědčuje, že nejsme dost dobří, dost krásní, dost zábavní. Jeho odpověď na to byla velmi svojská, přitom ale pravdivá až na dřeň: „Je úplně jedno, jak divně si myslíte, že vypadáte. Bez ohledu na to, jak oškliví se zrovna cítíte – jste krásní.“

Oliver Tree zemřel 14. června 2026 po čtvrtém koncertě světového turné, které měl před sebou (do Prahy měl dorazit 13. července). Bylo mu 32 let. Celý život se řídil tím, že vzdát se není možnost – že selhání nastává pouze ve chvíli, kdy to přestanete zkoušet. Jeho majetek půjde podle přání do fondu Dr. Oliver Tree’s Extremely Epic Art Grant for Baby Geniuses – pro začínající umělce, kteří teprve hledají svou cestu. Zkrátka nikdy nedělal nic tradičně, a tak i jeho peníze skončí tam, kde v tom viděl smysl. Jeho odkaz zůstává v textech, ve filozofii, v tom, že byl od prvního až do posledního dne přesně tím, kým chtěl být. Hudebník, komik, režisér, cestovatel, masajský náčelník, člověk s bowl cutem na čtyřmetrové koloběžce. Deset let nosil masky, aby mu lidi naslouchali. Konečně je odložil, ale dnes už mu ochotně budou naslouchat všichni – ostatně sám prorokoval, že po smrti bude všechny zajímat vůbec nejvíc.