Popelář vs. Vůdce: Hra tuzemského studia Amanita Design mění totalitní mašinérii v hrací strojek
Avantgarda. Konstruktivismus. Suprematismus. Futurismus. Taky Karel Čapek a George Orwell. Všechna tato jména a pojmy se objevují v popisu hry Phonopolis. Jako by snad nestačilo říct „novinka od Amanita Design“. Protože tvorbu českého herního studia, jež se za více než dvacet let existence stalo výrazným a oceňovaným jménem světové indie scény, prostě poznáte. Zpravidla jde o point-and-click adventury (tzv. klikací), s přístupným rodinným humorem a pečlivým audiovizuálním zpracováním. Příklady budiž Machinarium, série Samorost nebo naposledy Happy Game. A nyní, po pětiletém čekání, také Phonopolis.
Antiutopický námět o městě, kde všechno a všechny řídí přes amplióny panovačný Vůdce, se může zdát pro Amanitu nezvyklý, nicméně dobrodružství popeláře Felixe se od začátku hraje tak, jak jsou fanoušci studia zvyklí. V ručně malovaném světě z lepenky se před hráčem otevírají jednotlivé scény a jednotlivé hlavolamy, jejichž vyřešením se děj posouvá kupředu. Ani anglicky dabované repliky, kterými tvůrci ve Phonopoli vůbec poprvé doplňují tradiční neartikulované projevy, nic nemění na tom, že hratelnost zůstává intuitivní a její základ spočívá v tom věci oťukávat a zkoumat. Všímat si, co dělají i jak znějí: zatímco Felix se snaží, aby Vůdce nevymáčkl ze zpěvačky Ráchel absolutní tón, zvuková a hudební stránka jsou naopak důležitou součástí zážitku.
Soundtrack od Tomáše Dvořáka alias Floexe jde skvěle dohromady s vizuálem v duchu české animátorské tradice, místy až trnkovským, přičemž audio celkově podtrhuje originální podobenství autoritářského režimu coby přísně dirigovaného orchestru.
Paradoxně však perfektní audiovizuál dělá zachycovanou totalitu možná až příliš líbivou. Marasmus je znát v detailech, jaké představují obchod bez zboží nebo pasáž o navigaci labyrintem byrokracie, je však radost tady být. Hráč navíc nemůže prohrát a Felix umřít. Příběh tudíž netíží konflikt jednotlivce a systému dost na to, aby se gradovalo k patřičně silné katarzi, nemluvě o tom, že hra patří i na poměry Amanity k těm kratším.
Spíše než šest let starou českou adventuru Ministry of Broadcast, která si rovněž zvolila orwellovský námět, a kde je naopak selhání a smrt výrazným motivem, tak Phonopolis připomíná antiutopický večerníček. Ukazuje se, že doslovnost, jakou takové téma vyžaduje, studiu jednoduše není vlastní a serióznost sdělení, jakkoliv stylizovaného, se zase nepotkává s typickým „amanitím“ humorem. Výsledkem je vydatná jednohubka, do níž však jako by jedna z hlavních ingrediencí tak docela neseděla.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
