S lanem se dají vymýšlet triky blízké žonglování, popisuje své umění akrobatka Alžběta Tichá

Jak se to v životě přihodí, že se žena stane profesionální akrobatkou?

Vždycky jsem ráda lezla na všechno možné, šplhala po stromech. Můj táta je horolezec, takže k podobným dobrodružstvím jsem měla blízko. Adrenalin vyhledávám celý život a neustále se potřebuju hýbat. Když jsem byla malá, nový cirkus v Česku nebyl zdaleka tak dostupný, a tak jsem začala tančit. Díky mámě, která působila v kultuře (zakládala spolek Roztoč, jenž pořádá např. roztocký masopust; poznámka redakce), jsem v dětství viděla několik představení od Formanů nebo švýcarský soubor Cirque Trottola a říkala si, že tohle bych taky chtěla zkusit. A tak jsem během studia na taneční konzervatoři chodila na žonglérský kroužek, kam chodil můj bratr, a k tomu dělala lezení.

Věnovala jste se po škole i tanci?

Z tanečního světa jsem byla trochu smutná. Měla jsem pocit, že musím neustále dobře vypadat a být naladěná způsobem, který jsem nebyla schopna naplnit. Po konzervatoři jsem si proto řekla, že umění dělat nebudu, rok se věnovala jazykům a přemýšlela, co se sebou. Během léta jsem jela na workshop fyzického divadla, capoeiry a žonglování v Belgii. Učitel žonglování byl ale nemocný, a tak nám nabídli lekce závěsné akrobacie. Lektorkou byla choreografka, která pracovala s akrobaty a naprosto mě nadchla. Používali jsme hlavně šály, které mě příliš neoslnily, ale jakmile jsem vyzkoušela lano, zamilovala jsem se do něj.

Byla potom v Česku příležitost tento koníček rozvíjet?

Když jsem se vrátila do Česka, sešla jsme se se Stéphanií N‘Duhirahe a Eliškou Brtnickou, se kterou dnes hodně spolupracujeme, a ty mě začaly připravovat na přijímačky. Přihlásila jsem se na několik cirkusových škol po světě a vybrali mě nakonec do Holandska na univerzitu Codarts. Tam jsem vystudovala cirkus se zaměřením na závěsnou akrobacii a od té doby se jí věnuji profesionálně.

Co je základem závěsné akrobacie? Jaké fyzické a mentální nastavení je potřeba k práci s lanem?

Myslím, že hlavně mobilita těla, flexibilita, ale i síla. A taky je tam samozřejmě výzva – výška. Zajímavé je, že mezi akrobaty je spousta lidí, kteří mají z výšek strach – a přesto se akrobacii rozhodli věnovat, aby jej překonali. Já ale výšky miluju. Vždycky jsem se jich bála ráda, proto závěsnou akrobacii dělám.

Jaká choreografie se dá vymyslet s jedním lanem, které visí ze stropu?

Já to ráda přirovnávám k tanci. Je to pro mě tanec ve vzduchu na laně. I tam jsou dané figury nebo triky, které se můžete naučit, a mezi nimi různé přechody. To je klasický přístup k lanu. Ale pak se dají hledat i nové cesty. Přistupovat k lanu tak, že hledám vztah mezi sebou a tím objektem. Je to vcelku nová disciplína, ve které je možné ještě hodně co objevovat. S lanem se dobře manipuluje, a tak se s ním dají vymýšlet triky blízké žonglování – například různě ho obhazovat kolem těla. Zároveň si ale hrát s tempem, dynamikou, akcentovat hudbu, jít víc do divadelního vyjádření.

Nedávno jste uvedla nové autorské představení Frekvence, v němž zkoumáte možnosti svého těla pomocí technologií, které vám v reálném čase snímají tepovou frekvenci. Jakého nejvyššího tepu jste při představení dosáhla a při které scéně?

Běžně se pohybuji mezi 110 a 180 bpm, úplně nejvyšší frekvence byla asi 198 bpm. A to při taneční scéně, které říkáme „party“. Každé představení je úplně jiné. Podle toho, jak se cítím a jak jsem vyčerpaná mentálně. Tělo reaguje i na to, jak se k němu chováte několik dní předtím. To mi připadá fascinující a je to i důvod, proč jsem tento projekt, kterému předcházel podrobný výzkum, vytvořila. Dříve jsem hrála v různých představeních jen jako interpret a vždycky měla pocit, že jsem od diváků velmi vzdálená. Že vlastně moc nevědí, co ve vzduchu zažíváme. Sdílet to s nimi byl pro vznik představení hlavní impuls.

Co jste při výzkumu zjistila?

Obvykle musí být z dotačních důvodů představení hotová do jednoho roku. Jenže novocirkusové představení se nedá napsat a nastudovat jako divadelní hra, člověk se musí dokonale naučit danou disciplínu, což trvá dlouho. A ve spolupráci s dalšími lidmi je třeba doladit technickou stránku, scénu a další aspekty. Frekvence vznikala čtyři roky. Chtěla jsem si vyzkoušet celý proces opravdu do hloubky a to se mi, myslím, povedlo. Experimentovala jsem se sebou i s lidmi z oboru. Dala jsem jim senzory před tím, než šli na jeviště, zkoumala jsem i na sobě, co mi snižuje a zvyšuje tep. A zjistila jsem, že vliv na to má nejen pohyb, ale i psychické nastavení.

Jak se to projevuje při představení?

Jednotlivé scény vycházejí právě z těchto experimentů. Jsou čtyři a každá má jinou atmosféru, kterou pomáhají dotvářet různé objekty. V úvodní scéně, která je od diváků vzdálená nejvíc, vy­užívám led a pak se k nim přibližuji. Diváci postupně mohou slyšet nebo vidět můj tep, dokonce svým tepem spustím popcornovač, vstoupím mezi ně a nabídnu jim popcorn. Všechno na jevišti je napojené na můj senzor, který snímá tep a zapíná se v momentě, kdy dojdu do určité úrovně bpm. V tu chvíli se zapnou větráky, rychlovarná konvice nebo popcornovač a běží v tomhle tempu.

Představení nyní hrajete v pražském DOX. Budete s ním i někam cestovat?

V DOX bude k vidění ještě v září, mezitím s ním pojedeme třeba do Udine nebo na festival KoresponDance. Pracujeme ale i na tom, abychom jej mohli uvést na různých zahraničních akcích. Vzniká k němu také interaktivní instalace; od začátku jsem totiž toužila předat senzor i divákům, aby si ho vyzkoušeli na vlastním těle.

Mohou vás diváci nyní vidět i v jiných představeních?

Spolupracuji s Eliškou Brtnickou, hraju v jejích představeních Thin Skin a Komíny. A pak mám outdoorové představení Balón, které jsme vytvořili jako takovou vzduchoplaveckou jízdu s mým kamarádem balonářem. Hrála jsem také v představení Kniha džunglí od Matěje Formana a Dek­kadancers a tři roky v Národním divadle v představení Krajina těla, které režíroval Radim Vizváry. A ráda bych se věnovala víc i pozemní akrobacii – právě jedu do Itálie učit se s akrobatickým kolem.

Jak je na tom v Česku nový cirkus jako obor? Jsou tu pro umělce dobré podmínky?

Nový cirkus je sice mezi diváky oblíbený, ale spíše v rámci outdoo­rových vystoupení a festivalů, jako je Letní Letná. Nalákat diváky do divadla na vystoupení menších kolektivů nebo individuálních tvůrců je stále těžké. Nemáme tu žádnou cirkusovou školu, ale pořádají se tu různé kursy, například v rámci Cirqueonu. To je platforma, která poskytuje rezidenční prostory, kde mohou umělci zkoušet. Zázemí pro umělce pro nás ale stále není dostatečné. Když nejste součástí velké skupiny, prošlapáváte si cestu jen těžko a musíte si vše financovat ze svého nebo umět dobře chodit v dotacích.

Jak to děláte vy?

I já dnes vedle vlastní tvorby učím. Vedu vlastní kursy v rámci platformy Tichá malina. Založili jsme ji s dalšími umělci právě z potřeby sdružit se do kolektivu, který by měl větší vyjednávací sílu v produkčních záležitostech. Spolek zajišťuje shánění dotací a net­working, aby se umělci mohli věnovat o to více tvorbě. Pořádáme také kursy a organizujeme festival Prague Aerial Convention, kde se mohou potkat lidé, kteří se věnují závěsné akrobacii a chtějí se v ní dále rozvíjet.

Máte ambice účastnit se zahraničních festivalů?

Ani nevím, zda nějaký jiný festival zaměřený pouze na závěsnou akrobacii existuje. Obvykle to chodí tak, že si připravíte pětiminutový „akt“, se kterým se hlásíte na festival nového cirkusu. A pak jste součástí nějakého kabaretně komponovaného představení. Osobně mám ráda například Berlin Circus Festival, který je na pomezí cirkusu a tance, nebo Circolo v Holandsku. Hodně by pro mě znamenalo, kdyby se mi podařilo dostat se na nějaký festival ve Francii, kde je opravdu velká konkurence.

Budete dál pokračovat v tvorbě vlastních autorských projektů?

Baví mě vytvářet koncepty a zkoumat, jak je ztvárňovat. A zároveň se rozhlížet, co dělají ostatní po světě. Trochu mi teď ale chybí kolektiv, se kterým můžu být na jevišti společně. V poslední době jsem se věnovala hlavně sólové tvorbě, tak bych teď ráda dělala zase něco s dalšími lidmi.