Kytice dýmů ve vázách komínů. Literární Ostrava jako „reálná fantasy“ od Bezruče po Kyšu
Ostrava není jen město, ale pro někoho snad i diagnóza, osud či dokonce snad až specifický živočišný druh. Tamní literární historici sestavili fascinující trilogii, která mapuje více než století ostravského psaní. Od mýtického „ostragenu“ přes děti hrající si v popelu až po postapokalyptické vize současných sci-fi autorů – tato literární mapa ukazuje kraj, kde je půda pod nohama stejně nejistá jako hranice mezi realitou a alkoholovým deliriem.
Od Petra Bezruče přes A. M. Tilschovou a Jana Balabána po Leoše Kyšu. Tak vypadal obsáhlý vícejazyčný korpus textů, na základě jehož analýzy a interpretace literární historici Pavel Hruška a Iva Málková (se svými spolupracovníky Janem Malurou, Romanem Poláchem a Ilonou Rozehnalovou) připravili pozoruhodnou trilogii Literární Ostrava 1918–2018.
Soubor tvoří literární mapa a dvě knihy, které mají podobu esejů hojně prokládaných obsáhlými ukázkami. Kniha Ani síť, ani hvězda… podrobně a chronologicky představuje jednotlivé ostravské čtvrti, například „bahnité“ počátky sídliště Poruba. A Hruškova publikace Ostrava je, když...napříč ostravskou historií a geografií sleduje vybraná témata. Šachty a závaly; postindustriální krajina se zarůstajícími haldami; hospody a alkoholismus; socialistické budovatelství... Což jsou motivy natolik obecné, že se týkají vlastně všech koutů naší země; v knize jsou ovšem podány takřka v destilovaně koncentrované podobě, protože na Ostravsku tyto jevy zřejmě dosáhly podob až extrémních.
Alkoholové nadpřirozeno a „ostragen“
Ostravsko kniha líčí jako rázovitý kraj, kde se žije i vyjadřuje zostra. Alkohol se tam prý v den výplaty popíjel v takovém množství, že četníci opilce ani nesváželi na záchytku, ale jen je odtahovali na trávník, aby nebránili dosud střízlivým chodcům v chůzi. Neopatrným lidem, kteří žili nebo usnuli na haldě, kde prý fungovala i svérázná autonomní komunita, hrozilo, že budou zaživa zaliti a spáleni vroucí struskou. A s alkoholickým deliriem či alespoň opojením tam někteří, jako spisovatel a hermetik Vladislav Zadrobílek (1932–2010) alias D. Ž. Bor, líčili výjevy na pomezí nadreálna či dokonce nadpřirozena.
Obsah škodlivin ve vzduchu tam byl tak vysoký, že se u tamních organismů vyvinul tzv. průmyslový melanismus, adaptační strategie určitých druhů motýlů a můr na silně znečištěné prostředí – díky genové mutaci získali tito jedinci mnohem tmavší zbarvení, než u nich jinak bývá obvyklé. Pavel Hruška v nadsázce uvádí jako nepotvrzenou městskou legendu, že k čemusi podobnému prý došlo i u tamních obyvatel, u nichž se údajně v důsledku trvalého vdechování vysokého množství karcinogenů aktivoval jeden z tzv. reparačních genů, což má za následek jejich lepší zvládání znečištěného životního prostředí. Onu domnělou transformaci mnozí tamní obyvatelé s hravou humorností označují jakožto „ostragen“.
Pohádková dobrodružství v oblacích popílku
To vše se tamní literáti pokoušeli vylíčit/reinterpretovat pozitivně-poeticky. Kupříkladu v některých dílech z let padesátých či v tvorbě autorů poplatných tzv. normalizaci lze narazit na pozoruhodný koncept jakési „nové přírody“, kdy je zničené životní prostředí metaforizováno obrazy sugerujícími určitou idylickou kvalitu. Industriální scenérie tak nabývají povahy „přírody sui generis“ a transformují se ve specificky rozkvetlou zahradu, kde „kytice dýmů jsou zasunuty do váz komínů...“ (Oldřich Rafaj). „Tato útěšně milosrdná tvář-maska ryze naturálních rysů“ měla zkrášlovat či vytvářet optimistickou fasádu celé průmyslové moravskoslezské metropole, v níž se pracující člověk měl cítit dobře a spokojeně.
Poněkud méně fantasmagoricky či uměle působí, když Pavel Hruška ukazuje, jak se tamnímu prostředí přizpůsobovaly děti, jejichž fantazie a hravost dokázala zdánlivě fádní a banální skutečnosti „překódovat“ do zcela odlišných a vábnějších transfigurací. Nejmladší generace dokázaly plně prožívat svá dětská dobrodružství, a to právě na haldách, periferiích a rumištích, v areálech opuštěných staveb či na uměle vzniklých „mořích“ s teplou šachetní vodou. Tuto zkušenost zpracovává i prozaický příběh Leopolda Beny (1904–1978) Maryčka. Protagonistkou knihy byla chudá dívka narozená a dospívající v hornické kolonii, což její obrazotvornost nijak nesvazovalo, naopak: „...protože milovala mračna páry na nebi a kouř nad komíny, v jejichž lese běhávala jako Karkulka, přepadávaná smečkami sirén, ráda nosívala popel do beden na ulici, prášívala jím a připadala si v tom čpícím prachu jako zjevení svatých a boha, kterého znala ze starých knih, z harampádí na půdě vyhrabaných.“
Balabánovo hledání duše i (post)apo sci-fi
O současné Ostravě autor konstatuje, že toto město, které ještě před nedávnem rovnoměrně žilo nad zemí i pod ní, se dnes nachází v „dekonstruktivní“ etapě vlastního vývoje a patrně by do značné míry opět rádo „zapomnělo“ a „přepsalo“ svou minulost. „Jenže ozvěny a rezidua minulosti nelze jen tak jednoduše vymazat, odmyslet od nich a tvářit se, že neexistují. Pořád ještě jsou hmatatelné, slyšitelné, rozpoznatelné. Nadále tu lidé mají nejistou půdu pod nohama, čemuž lze rozumět doslovně i metaforicky,“ dodává Hruška.
A stále zůstává inspirativním prostředím pro soudobé či polistopadové literáty. Kritiky nejuznávanější zůstává Jan Balabán, který o svém městě deziluzivně, ale i se špetkou naděje mimo jiné napsal: „Co taky tady na téhle periferii periferie, říkám si otráveně. A přece nemohu popřít půvab stromů usilovně rostoucích na sesuvných svazích hald. Nemohu nevidět v očích lidí duši, která nemá mnohdy víc než holý život. Duši poraněného města, které je přesto místem k životu, tématem, výzvou.“
A to rozhodně není vše. Tamní aglomerace, která se ocitla v postindustriální fázi vlastních dějin, přitahuje dnes zvláště autory žánrů fantasy, sci-fi a hororové literatury. Jako by tohle město, jež se v současnosti stále ještě tak trochu podobá obřímu posmrtně tlejícímu monstru z nějakého imaginárního průmyslového bestiáře, svou specifickou hmotnou, ale i mentální a kulturněhistorickou konfigurací vycházelo naproti experimentálním tvůrčím pokusům překódovat je na rozličné (post)apokalyptické či mysteriózní destinace, jež obývají podivné iracionální bytosti a na kterých se běžně odehrávají četné paranormální jevy a události. K čemuž Hruška suše i s ironií dodává, že mnohé takovéto úkazy se v Ostravě „již dávno staly samozřejmou součástí její každodennosti“ a že toto město ve své bizarnosti po dlouhá desetiletí představovalo cosi jako „reálnou fantasy“.
Na každého to asi nemusí působit jako pozvánka, aby Ostravsko sám fyzicky navštívil, ovšem jako esejistický soubor expresivních a sugestivních ukázek zvoucích k dalšímu čtení a literárnímu objevování jde o dílo fascinující a takřka neodolatelné. Asi k málokterému místu Česka (snad s výjimkou centra Prahy) by se dal sestavit srovnatelný literární portrét natolik silných textů, že my z ostatních oblastí můžeme jen tiše závidět. Nebo konsternovaně žasnout.
