Olmo Omerzu: Psychologická dramata točím rád. Rodina nabízí nejvíc blízkých vztahů a tím i spoustu patologií
Nevděčné bytosti jsou filmem zábavně „klikatým“: stavějí jeden dějový zvrat za druhým, neustále udržují diváka v napětí, ani na chvíli nejsou předvídatelné. A dokážou těžká témata, jako je rozpad rodiny, manipulace nebo poruchy příjmu potravy, podávat s lehkostí a pestrou žánrovou oblohou, sahající od thrilleru po čistou komedii. Scenárista a režisér Olmo Omerzu (41) půdorys rodiny a témata komunikace, respektive nedorozumění, využívá dlouhodobě; ve svém novém snímku to dělá způsobem zatím divácky nejvstřícnějším.
Váš celovečerní debut se jmenoval Rodinný film, rodina hrála velkou roli i ve vašem filmu Atlas ptáků, byla svým způsobem přítomná také ve vašem dalším snímku Všechno bude… Co pro vás to téma znamená?
Zní to možná trošku nabubřele, ale rodina může odrážet společnost. Nevděčné bytosti jsou o manipulaci, což je téma, které nás v posledních letech obklopuje prostřednictvím médií, sociálních sítí, politických katastrof… Mně ale přišlo zajímavé udělat snímek, který se bude týkat manipulací „malých“, zdánlivě „nevinných“, ale pořád nebezpečných, a vyprávět o nich v intimní rodinné konstelaci bez toho, abych se tvářil, že to je film o společnosti. Druhá věc je, že rád točím psychologická dramata – a rodina nabízí nejvíc blízkých vztahů a tím i spoustu patologií. Rodina je taková všeobecná konstelace, kde má každý svoje místo, které se mění třeba s tím, jak děti dospívají. Jedním z nápadů za Nevděčnými bytostmi bylo uvědomění, že svoje rodiče nikdy nemáme možnost poznat tak, jak je znají třeba jejich kamarádi – už jen proto, že mezi námi je mocenská nerovnost, že oni mají nad námi autoritu. A stejně tak rodiče nikdy nepoznají určitou část soukromí svých dětí. Zajímalo mě ukázat ve filmu situaci, kdy rodiče tuhle soukromou část své dcery poznají a díky tomu dojdou i určité sebereflexe.
To je scéna psaní esemesek, u které jsem se i přes její ožehavý kontext – nebo právě díky němu? – smál nahlas. Distributor film celkem trefně označuje za „intimní drama se záblesky černé komedie a thrilleru“. Jak jste se spoluscenáristy, Kashou Jandáčkovou a Nebojšou Pop-Tasićem, takový žánrový mix ladili?
Hodně mi záleželo na tom, aby žánry fungovaly dohromady jako celek: aby komično bylo součástí psychologického dramatu, aby thrillerová zápletka stála spíš na okraji příběhu a zůstala nedořečená… Co se způsobu práce týče, já většinou nahodím příběh a poměrně detailně popíšu, co se děje v jednotlivých obrazech. Trávím nad tím hodně času ještě před samotným psaním scénáře, protože mám zkušenosti, že když už je scénář rozepsaný do dialogů, špatně se v něm dělají větší dramaturgické změny. Pak Nebojša s Kashou napsali dialogy a já je upravoval.
Jak jste pracoval specificky s humorem?
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
