Nevděčné bytosti: Jak daleko jsou rodiče schopni zajít, aby zachránili život svého dítěte
Již čtvrtý celovečerní film slovinského režiséra Olma Omerzu, jehož tvorbu mohou diváci znát z filmů jako Atlas ptáků či Všechno bude, v kinech startuje 26. března. Jak je u autora zvykem, i tentokrát se příběh zaobírá složitou dynamikou mezilidských vztahů, a to hlavně těch rodinných.
Název Nevděčné bytosti poměrně přímočaře odkazuje na premisu filmu. Otec David (Barry Ward) pod záminkou utužení rodinných vztahů a zvýšení vlastního sebevědomí odjíždí se svými dvěma dětmi na letní prázdniny kempovat do Chorvatska. Sedmnáctiletá Klára (Dexter Franc) a třináctiletý Teo (Antonín Chmela) ovšem mají ve svém dospívání starostí dost na to, aby je – poměrně absurdní – rodinná dovolená rozhodila. Klára má poruchu příjmu potravy a Teo se vyrovnává s rozvodem rodičů i sestřinou nemocí.
Jak je zřejmé, už jen první část vyprávění obsahuje dostatek témat a motivů, aby si s nimi vystačilo po celou dobu. Film však začne nabírat na otáčkách ve chvíli, kdy Klářina nová letní láska, samozvaný bastard Denis, začne být podezřelá z vraždy vlastního otce. Pravé turbulence pak nastanou ve chvíli, kdy Klára v důsledku své nemoci zkolabuje.
Příběh se tak z poklidného chorvatského pobřeží přesouvá do ruchu tuzemského velkoměsta, primárně do nemocničního prostředí. Podobně jako u předchozích Omerzuových filmů, i tentokrát se totiž jedná o mezinárodní artový počin. Spolupráce české, slovinské, polské, slovenské, chorvatské a francouzské produkce se do výsledné podoby propisuje ladně, ale efektivně. Scény z chorvatského pobřeží skrze plátno na diváka dýchají mořskou sůl, šum keřů a cikád i překvapivé teplo pozdních večerů. K tomu poté výrazně kontrastuje noční dálnice a moderní, chladný rodinný dům zpátky v Česku.
Film se svou stopáží 110 minut se dnešní optikou řadí ke spíše kratším filmům, běžný divák ji však jistě ocení. Série zamotaných lidských osudů a nepříjemných motivů by na delším časovém úseku nemusela dopadnout dobře. Je to totiž právě nenásilné vytržení z životní trajektorie postav, které mu dodává na skutečnosti. Omerzu je právoplatně považován za představitele kvalitní české artové scény, což potvrzuje i série pomalejších a tišších scén. Těch se totiž film i přes turbulentní příběh nestraní. Táhlé záběry podtrhují způsob vyprávění, aniž by kdykoliv přešly do zdlouhavosti či patetičnosti.
Tuzemskému divákovi může být příjemná absence přesaturovanosti panoramat či vyumělkovanosti rodinné dovolené u moře. Právě naopak. Scény jako čištění si zubů do hrnečku, večeře z mobilního grilu nebo hromadné umývání nádobí realisticky rámují prostředí, do něhož se film snaží svého diváka vtáhnout. Opravdovým kunstem jsou pak záběry přímo z vodní hladiny nebo řada scén snímaných na jeden záběr.
Překvapivou kvalitu filmu představuje i to, že mu chybí ponaučení. Snímek nemoralizuje, nenapravuje ani vlastně pořádně nekončí. Pouze zachycuje: vztah rodičů ke svým dětem, k jejich bolestem, jeden k druhému i k sobě samotným. Sám Omerzu mluví o názvu jako o „provokativní frázi“, mimo jiné i proto, že „nevděčnými bytostmi“ mohou být i rodiče. Prostřednictvím primární otcovy perspektivy se režisér snaží zpracovat otázku, jak dobře se děti a rodiče doopravdy znají a jak daleko jsou rodiče schopni zajít, aby zachránili život svého dítěte. Tyto limity můžete nyní posoudit sami v českých kinech.
