Chtěli jsme, aby divák lapal po dechu, říká Oskar Hes o Romeovi, ve kterém se rapuje a bojuje až za hranu
Na prknech Švandova divadla ožívá pod režijní taktovkou Martina Františáka nejznámější love story všech dob. Příběh o dvou velmi mladých lidech, kteří se do sebe zamilují a neptají se, jestli spolu mohou být, natruc všem tradicím a dávnému sporu jejich rodin. Shakespearův příběh je i po pěti stoletích a mnoha společenských změnách stále aktuální hra o lásce, lidské nenávisti a neporozumění mezi starou a mladou generací.
Romeo a Julie patří k nejznámějším a nejhranějším Shakespearovým hrám, a proto provází její nové uvedení vždy mnoho pozornosti a očekávání. Jinak tomu není ani tentokrát. Ve Švandově divadle zasadili příběh do moderních kulis i kostýmů, pohrávají si i s krásou Shakesperových slov v překladu Jiřího Joska. Romeo v podání Oskara Hese působí jako floutek, který z počáteční teatrální zamilovanosti do Rosalíny zahoří na první pohled velkou láskou k mladičké třináctileté Julii. Ta si ve vynikajícím podání Anety Kalertové zachovává svou dětskost, ale zároveň nadhled a v průběhu představení pod tíhou okolností dospívá divákům před očima.
Ačkoliv by se mohlo zdát, že bude pro dnešní publikum, které žije v době, kde láska nemá hranic, obtížné s hrou souznít, mají milenci se současnými mladými diváky mnoho společného. Právě tak vidí svou postavu Romea i Oskar Hes, jeden z našich nejlepších mladých herců: „Romeo je teenager plný vášně, snů, hvězd a fantazie. A to je, myslím, stejné jako jsou někteří kluci dneska. I já jsem byl takový zasněný. V tomhle věku mi přijde, že spousta věcí je černobílých a jsou fatální, absolutní. Což dnešní teenageři mají stejné, to se nemění. A až v určitém věku, kdy dospějí - kluci to mají později, dívky dřív － tak začnou moudřet. Začnou se ty hrany obrušovat a začne to mít už více odstínů než jen černou a bílou. A to myslím, že je stejné. Je jedno, jestli je to 16. století nebo dnešní. Romeo ze 16. století a Romeo z 21. století toho mají spoustu společného. Milujou stejně, milujou stejně vášnivě.“
Přestože jde o možná nejznámější milostný příběh, není to jediné téma, se kterým se hra vypořádává. V inscenaci Martina Františáka získává více prostoru dávný spor dvou rodů, u kterého nikdo neví kdy a proč vlastně začal. Oskar Hes se domnívá, že je lidská nenávist konstantou, která nepotřebuje logické vysvětlení － stejně jako v Shakespearově hře, kde příčina sváru Monteků a Kapuletů zůstává skrytá. „Je to prostě svár, který se drží desítky let. Ta nenávist v nás lidech prostě je, je to jedna z emocí a válčí se furt. Teď je to aktuální,“ zamýšlí se herec nad animálností lidské povahy.
Stále aktuální je i boj staré a mladé generace. Podle Hese prohlubují propast mezi generacemi i sociální sítě, kde mají lidé srovnání dnes a denně na očích. „A není to jen souboj v rodině, ale je to i souboj proti tradicím obecně, globálně. Mladí můžou vidět a vnímat zvyklosti na druhé straně planety a můžou se s nimi srovnávat － jak to mají v Indonésii nebo kdekoli jinde, třeba v Asii nebo v Americe. Už nemají to srovnání jen od rodiny k rodině, z města do města nebo ze státu do státu, ale ten záběr je celosvětový. Takže ta mezera může být ještě paradoxně větší, než byla tenkrát ve Veroně.“
Inscenace je netradiční i svou pohybovou náročností. Scéna z plesu, kde se Romeo poprvé setkává s Julií, zahrnuje kromě Juliina rapového vystoupení i poměrně složité taneční kombinace všech zúčastněných. Stejně realisticky přistupují tvůrci k souboji, ve kterém Tybalt, Juliin bratranec, zabije Merkucia a Romeo v reakci na to pak zabije Tybalta. „My jsme nechtěli šermovat s mečíkama, ale chtěli jsme naturální fyzickou bitku, kterou nám udělal Rosťa Novák. A já jsem za to hrozně rád, protože většinou je tady ta část ve hře trapná,“ vysvětluje Hes. „My jsme to fakt chtěli udělat naturálně tak, aby z toho divák lapal po dechu a říkal si, že je to fakt jako hustý a šílený. Ta nenávist, která se nastartuje tím, že zemře Romeův nejlepší přítel Merkucio, je až manická. I proto jsme tu scénu tak postavili, kdy vlastně Romeo na konci mlátí Tybalta rukama. A právě tam by si i divák měl říct: Ej, není to už trošku jako za hranou?“ Zmíněný souboj je opravdu přesně takový － drsný a surový. Nejeden divák odvrátil oči nebo zalapal po dechu.
Uvést příběh Romea a Julie v podobě, kde se rapuje, chodí v plynové masce na plese a z reálnosti soubojů zavíráte oči, je rozhodně odvážné. Nicméně ve spojení s hereckými výkony a celkovou stylizací to výborně funguje. Zajímavé řešení nabízí inscenace i u „slavné balkonové scény“, kterou ale Shakespeare na balkon neumístil. V textu se vyskytuje jen narážka na okno. Právě toho ve Františákově podání využívají a Julie svůj monolog odříká v nasvíceném otvoru, kudy herci přichází a odchází, zatímco Romeo k ní pomyslně vzhlíží na forbíně. Kromě hereckého výkonu ústřední dvojice nelze opomenout Andreu Buršovou. Její chůva mluví příliš, jak ji předepisuje role, ale není ukřičená. Naopak je laskavá, chápavá, milující prostá žena.
Ať už jste někdy dříve představení Romeo a Julie viděli, nebo to pro vás bude poprvé, ve Švandově divadle vám jeho zpracování nabídne něco nového, nový směr, jak o hře přemýšlet. „Ta věc je neuvěřitelně živá, aktuální a nikdy podle mě nezemře. Doufám. Respektive jsem si jistý tím, že divadlo nikdy nezemře, a tím pádem ani Shakespeare nikdy nezemře. Což mě ujišťuje a docela uklidňuje,“ dodává na závěr Oskar Hes.
