Není všechno Bergman, co se trápí. Vychvalovaný festivalový hit Citová hodnota krmí diváka jednohubkami hloubky
Festivalové midculty jsou snímky slavící úspěchy na světových přehlídkách s tím, že těžkotonážními motivy sdělují obecné pravdy, že komplexní témata předkládají naporcovaná a úhledně zabalená, že se dělají závažnějšími, než jsou; že dávají zdánlivě složité emoce zadarmo.
Evidentním příkladem bývaly snímky A. G. Iñárrita: například v jeho Babelu (cena za režii v Cannes) se téma odcizení v globalizovaném světě demonstrovalo prostřednictvím natolik upachtěných postav, jako je hluchoněmá dospívající, sexuálně frustrovaná Japonka, jejíž matka právě spáchala sebevraždu. Citová hodnota (Velká cena z Cannes, osm nominací na Evropskou filmovou cenu, jeden Zlatý glóbus z osmi nominací…) do vyprávění o mezigeneračním traumatu zamotá druhou světovou válku, mučení, sebevraždy, alkoholismus, neurózu, nevěru, uměleckou krizi, prostě celý arzenál, kterým by se mělo spíš šetřit, pokud chcete být autorsky poctiví.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
