Prozaička V. E. Schwabová: „Mnoho mých čtenářů, mladí queer lidé, se nyní cítí jako rukojmí současné americké vlády.“

Prozaička V. E. Schwabová: „Mnoho mých čtenářů, mladí queer lidé, se nyní cítí jako rukojmí současné americké vlády.“ Zdroj: Zbyněk Pecák

V. E. Schwab: Umění je rodná sestra vzpoury. Mnoho mých čtenářů se cítí, jako rukojmí současné americké vlády

Kateřina Kadlecová
Diskuze (0)

„Infekce uměním je nejkrásnější možná nákaza,“ řekla Reflexu autorka fantasy Neviditelný život Addie LaRue a čtyřiadvaceti dalších knížek, V. E. SCHWABOVÁ (38). Jedna z nejpopulárnějších a nejplodnějších autorek knih pro mladé čtenářky před pár týdny poprvé navštívila Česko. Nakladatelství Slovart, které vydalo sedm jejích románů, nyní v edici pro mladé #booklab publikovalo v překladu Romany Bičíkové její zatím poslední román, Pohřběte kosti mé v půlnoční půdě. Tři hrdinky v něm cestují časem a kontinenty: svobodomyslnou krasavici Maríu potkáváme v roce 1532 ve španělské obci Santo Domingo de la Calzada, vášnivou Charlottu roku 1827 v Londýně a Alice se snaží utéct minulosti v roce 2019 v Bostonu.

Victorie, proč jste se rozhodla převyprávět čtenářkám a čtenářům tři paralelní příběhy žen z různých časových období a míst světa?

Zajímaly mě způsoby, jakými dosáhly pokroku a rozvoje a kde se jim pro změnu nedařilo a proč. V Pohřběte kosti mé v půlnoční půdě se opět zabývám queer identitou a rozličnými podobami ženství – obojí se za těch pět set let, která dějově pokrývám, zásadně proměnilo. Jedna z hrdinek, Alice, se k nestandardní sexuální orientaci odhodlala přiznat, když jí bylo čtrnáct, a kupodivu to přijala jak její rodina, tak okolí. Jenže ačkoli mezi mými hrdinkami leží půl tisíciletí, stále jsou vnímány jako kořist ve společnosti plné dravců, predátorů. Chtěla jsem je od toho strachu osvobodit tak, že jsem z nich taky učinila lovce. Je smutné, že největší svobodou, jakou si umím pro ženu představit, je to, že už nebude násilně ohrožována muži, že se nebude muset bát překročit práh… Ale jak samy víte, dámy, i dnes se stále musíme rvát o svůj prostor a o svoje práva.

Jak lze prostřednictvím těchto tří postav a jejich osudů reflektovat univerzální témata, jako je láska, hněv a pomsta?

I kdybych se chtěla držet historických záznamů o tom, jak ženy tyto pocity prožívaly v dané době, nemohla bych – ženy byly kronikáři doby široce ignorovány a v archívech o nich ani o jejich pocitech nenajdete zhola nic. Tenhle poznatek mě inspiroval při psaní příběhu Addie LaRue, která prochází staletími a kontinenty a každý na ni po sebeintenzívnějším zážitku s ní zapomene… Myslím, že si ženy negativní emoce typu vztek nebo hněv vůbec nemohly dopřávat, prožívat je naplno, natož je nějak ventilovat. Tady jsem musela využít fantazii a opřít se o svou znalost psychologie. Jedním z důvodů, proč se i dnes ještě máme co učit o detailech a projevech ženského těla, je to, že ženy ignorovala také věda. Jsem náruživá běžkyně, a jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že poznatky léta aplikované na ženy byly sumarizovány na základě studia výhradně mužů, mužských těl, mužských výkonů! Nikdo nepočítal s tím, že ženské tělo jede v cyklech a fázích, že se potýká s menstruací a PMS a nelze předpokládat stejný výkon a stejnou možnost zátěže každý den v měsíci. Stejně tak se muži stavěli k ženské psychice, problémům, bolesti – prostě to nebrali vážně, protože tomu nerozuměli. A protože to nebylo podrobeno výzkumu, nerozuměly tomu leckdy ani ženy. María se svého manžela jednou po sexu zeptá: „A kde je moje rozkoš?“ A on jí odpoví: „Tohle je posvátný akt. Tvoje rozkoš v něm nemá význam.“ V historii lidstva donedávna panovalo všeobecné přesvědčení, že ženská slast je irelevantní, že žena je jen nádoba. A pak jste konfrontováni s tím, že se v análech nikde nepíše o ženském hněvu – vždyť tam i vinou tohohle popírání nutně musí být!

Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.

Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!

Začít diskuzi