Mezi Vláčilem a silou monumentu. Retrospektiva monumentalisty Aleše Veselého připomíná dvě jeho kulatá výročí
V roce 2012, tři roky před odchodem Aleše Veselého (1935–2015) na věčnost, za mnou do Veletržního paláce, kde jsem tehdy působil, přišli dokumentarista Pavel Štingl a sochař Jaroslav Róna s plánem na vznik místa paměti spojeného s deportacemi téměř padesáti tisíc pražských Židů. Pro svůj záměr získali prostory nádraží Praha-Bubny a ptali se, zda Národní galerie v Praze poskytne prostorovou součinnost při prvních akcích. Jedním z důvodů byla též tvorba nejvýznamnějšího českého monumentalisty Aleše Veselého, který téměř půl století žil kousek od Veletržáku, na nedaleké AVU v 50. letech vystudoval a prvních patnáct porevolučních let tam vedl ateliér. Na jaře 2015 se Veselého sedmimetrová Brána nenávratna v podobě obří kolejová pole zdvižené k nebi stala první a dnes už ikonickou instalací před budoucím Památníkem ticha.
Nyní, kdy by oslavil devadesátiny a kdy si zároveň připomínáme deset let od jeho úmrtí, se Aleš Veselý do Veletržního paláce symbolicky vrací. NGP mu uspořádala vůbec první retrospektivní výstavu – a hned v obřích prostorách Velké dvorany, kde jsme vedle Muchovy Slovanské epopeje viděli gigantický nafukovací člun Aj Wej-weje nebo hravé práce další hvězdy současné světové scény, Kathariny Grosse.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
