Never more novým revolucionářům, kteří stavějí vlastní ideový coming out nad diskusi o filmu
To takhle strávíte dlouhou dobu natáčením dokumentu, připravujete se na jeho tuzemskou premiéru na festivalu v Jihlavě a těšíte se na podnětnou diskusi s diváky – a oni se vám místo zpětné vazby začnou exhibičně přiznávat ke své levicové orientaci. To je... na dokument. Nebo radši ne, protože nových filmů je v kinech nelidsky hodně. Zato Jana Bernášková má citu a vkusu fakt málo.
Marek Gregor: Česká premiéra filmu Má to cenu?!, jednoho z highlightů prvního víkendu festivalu dokumentů Ji.hlava v narvaném Velkém sále DKO. Publikum reaguje, producenti i režisér jsou evidentně spokojení – jen ta diskuse po projekci! Místo toho, aby se probíral film, jeho vyznění nebo jeho téma „hodnoty“ umění, se každý druhý tazatel – a část z nich až exhibičně – přiznával ke své levicové orientaci. Škoda. Kdyby si všichni tihle lidé nepotřebovali vyřešit svůj „levicový coming out“, mohli tvůrci na svůj film dostat zpětnou vazbu.
Kateřina Kadlecová: „Můj exmanžel mi vždycky v legraci říkal, že jsem bílá cikánka, nekorigovatelná, nepřevychovatelná, nejde mě nějak řídit, všechno si potřebuju dělat po svém. Je ve mně často taková divokost, jakoby nepolapitelnost… A: „Vlastně bych nic neměnila, ale třeba bych vám za týden řekla něco úplně jiného, vždyť jsem bílá cikánka,“ vypráví Jana Bernášková, herečka a autorka několika, jak to jen nazvat, eroticko-romantických spisů typu Coura a Koloušek. Proč si nezahrát na Turka v sukních a nerozšířit pár rasistických stereotypů. Že Bernášková nemá jazykový cit, je známá věc, ale že nemá ani špetku vkusu a sociálního cítění, je pro nečtenáře bulváru novinka. Never more též Lucii Müllerové z webu prozeny.cz, která rozhovor s Bernáškovou vyrobila a pustila do éteru, aniž ji cokoli zarazilo.
Vojtěch Rynda: V říjnu do tuzemských kin vstoupilo 55 titulů, v listopadu nás jich čeká „pouze“ 44. Počítají se v to i „obnovené premiéry“, hudební podívané a jiný „alternativní obsah“, ale i tak je nových celovečerních snímků v biografech nelidské množství. Filmoví fanoušci a novináři jsou bez šance jich tolik oběhat, běžní diváci zase mají problém si v takové záplavě vybrat a logicky sahají po pokračováních či jinak prověřeném materiálu – a distributoři žehrají, že nejsou tržby. Filmy patří do kina, ale určitě si ho nezaslouží všechny.
