Duchoň: Vzpomínka na normalizačního zpěváka je kinematografickou elektrárnou a estrádním vírem
Duchoň patří mezi největší a nejpříjemnější filmová překvapení tohoto roku. Překvapivé je však subjektivně i to, že recenze a divácké reakce z festivalu ve Varech, kde měl snímek premiéru, nejsou nadšenější. Jako by se Duchoň míjel s očekáváními, která se pojí s žánrem hudebního životopisného filmu, jako by byl příliš rafinovaný v nalézání podstaty jinde, než bývá u takových snímků zvykem, jako by příběh o promrhaném talentu a zmařeném životě v ohavné době neměl být taková zábava.
Doma na Slovensku býval zpěvák Karol Duchoň (1950–1985) hvězdou a u generací, které ho nezažily, tam nyní zažívá revival prostřednictvím remixů. Pro Čechy, pokud o něm vůbec mají povědomí, zůstává představitelem normalizačního popu, byť s nepopiratelně skvělým hlasem. Díky němu interpret procestoval kus světa, od Kuby přes Japonsko po SSSR, v 70. letech vyhrál Bratislavskou lyru a zabodoval na hudebním festivalu v Cannes, ale lehkovážnost a láska k alkoholu jeho kariéru i život předčasně ukončily. Duchoň ale nebyl žádným geniálním umělcem, romantickým rozervancem sužovaným vnitřními démony, hlasem generace, perzekvovaným rebelem či podobným (arche)typem, o nichž se životopisné filmy většinou točí. Jeho tragédie spočívala v obyčejnosti. Byl prostě „klukem, který chtěl zpívat“, ale nedokázal sám sobě přestat házet klacky pod nohy.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
