Máša Pivovarová: V Moskvě bylo nepsané pravidlo, že věnovat se politice je něco špinavého

Jiřího Davida, který k vašim rodičům, Viktoru Pivovarovovi a historičce umění Mileně Slavické, chodí na sedánky dlouhá desetiletí, znáte už od útlého dětství. Kdo vládl větší silou při přípravě výstavy Síla Tváře na Hluboké?

Jak říkáte, náš vztah byl částečně daný, a proto mě hodně překvapilo, že naše spolupráce byla až neuvěřitelně příjemná. Cokoliv jsem navrhla, Jirka vzal nebo jsme o tom dlouho diskutovali. A opačně, necítila jsem se v podřízené roli, když něco navrhl on. Vztah to byl rovnocenný a svobodný, čehož si moc vážím. Už jen proto, že Jirka dlouhá léta výrazně prezentuje své názory na sociálních sítích i jinde. To, mimochodem, svým způsobem obdivuji. Mám pocit, že řada lidí se vyznačuje typicky českou vlastností: být hodně při zdi. Málokdo se nebojí otevřeně vyslovit svůj názor, jak to dělá Jirka, i za cenu toho, že si někoho znepřátelí, některé dokonce pohoršuje, ale mně je to svým způsobem sympatické. Vidím v tom silnou stránku jeho osobnosti, což se mi při přípravě hlubocké výstavy potvrdilo. I proto si myslím, že málokdo by spojil slovo pokora právě s Jiřím Davidem, což mě při instalaci i při rozhovorech, které jsme spolu vedli, opravdu příjemně překvapilo.

Jak vznikala Síla Tváře?

Když jsem asi před rokem přišla k Jiřímu do ateliéru a viděla rozpracované portréty, zaskočily mě hned v několika směrech. Silou obrazů za prvé, za druhé formou, která se naprosto vymyká všemu, čemu se zatím věnoval. Za třetí pak mnohostí: jedná se o 150 tváří většinou oboustranně malovaných hlav. A já si najednou začala představovat, jak to udělat, abychom sto padesát, potažmo skoro tři sta tváří vystavili tak, aby neztratily sílu, aby to nebyla nuda. Jiří David už v minulosti s tvářemi pracoval, vzpomeňme slavné cykly Skryté podoby (začátek 90. let) nebo Bez soucitu (2002), ale tehdy šlo o práci s portrétní fotografií, zde jde o nekonkrétní, neportrétní magickou tvář. Tedy téma, které se u něj už trochu objevilo v cyklu Oheň vyhasl, vlci zůstali, vystaveném v Galerii Sophistica (2023), ale teprve tady to propuklo naplno. Osobně mám pocit, že se svým způsobem vrací k úplnému prvopočátku uměleckého tvoření. K umění spojenému s rituálem, proto ty tváře jako šamanské masky, přeludy, přízraky. Upírají na nás oči, ale za nimi je prázdno, tam není osobnost ani výraz. 

Předpokládám, že proto vznikla v hlubocké Jízdárně zcela nově koncipovaná paneláž korunovaná na konci jakousi kaplí.

Zde je na místě zmínit architekta Miroslava Vavřinu: jeho architektura v naší instalaci hraje velkou roli, stejně jako je zásadní kaple nebo jeskyně na konci koridoru, který nám poskytl možnost divákům představit oboustranné obrazy – výraznou kumulaci tváří, akrylů na plátně.

Jsou si Jiří David a váš otec v něčem podobní, nebo jsou úplně jiní?