Jan Zvěřina a vzácné violoncello z roku 1754 od italského houslaře Giovanniho Battisty Guadagniniho: „Je radost na ten nástroj hrát. Víte, co toto cello zažilo a přežilo.“

Jan Zvěřina a vzácné violoncello z roku 1754 od italského houslaře Giovanniho Battisty Guadagniniho: „Je radost na ten nástroj hrát. Víte, co toto cello zažilo a přežilo.“ Zdroj: Nguyen Phuong Thao

Violoncellista Jan Zvěřina: Apocalyptica udělala pro popularizaci cella obrovský kus práce

Kateřina Kadlecová
Diskuze (0)

Jan Zvěřina (38), žák světově proslulého violoncellisty Wolfganga Boettchera a koncertní mistr orchestru Státní opery Praha, má se svým Prague Cello Quartetem napilno. Natočili šesté album Start, které představuje mimo jiné písně z Kmotra, Bídníků, Jesus Christ Superstar i La La Landu, a momentálně koncertují po nejkrásnějších místech republiky. Některé z jejich videoklipů mají na YouTube milióny zhlédnutí, v červnu lze ovšem čtyři skvělé hudebníky a popularizátory klasické hudby vidět i naživo: třeba na Špilberku nebo na zámku v Telči.

V dokumentu Za zvuků violoncella, který o vás v rámci cyklu Cesty víry před třemi lety natočila Česká televize, mě fascinovalo, že pocházíte z pěti dětí a všichni jste byli muzikální. Ostatně stejně jako vaši rodiče, váš tatínek je dokonce multiinstrumentalista. Lze dítě přivést k hudbě výchovou, nebo je to otázka talentu?

Myslím, že je to kombinace. U nás v rodině se láska ke kultuře pěstovala odjakživa. Můj děda byl divadelní herec Jiří Zvěřina, působil v Třebíči, Ostravě i Uherském Hradišti. Když jsem tam nedávno hrál koncert, bylo silné, stát na stejných prknech jako kdysi on. Zásadní pro vývoj muzikálnosti je, když máma zpívá dětem už od těhotenství a pak v raném dětství. Výzkumy to potvrzují a vidím to i doma, kde se mé tři děti také věnují hudbě: housle, violoncello, klavír. Zpětně si vážím toho, jakou s námi naši měli trpělivost a kolik času nám věnovali. Náš čas je to nejcennější, co můžeme dětem dát.

Cello jste si zvolil v šesti letech, a přitom jste, pokud jste ve zmíněném dokumentu nežertoval, toužil hrát na ozvučná dřívka…

To není vtip, opravdu jsem toužil po dřívkách! Měl jsem jako maličký kluk pocit, že jsou to obrovské a mocné nástroje. Ale rodiče mě nasměrovali dál. Zvuk violoncella mě fascinoval odedávna; mám rád smyčcové nástroje obecně, ale cello mě chytlo nejvíc. Doma jsme si pouštěli různé nahrávky, nejen klasiku, ale i jazz nebo pohádky. Mohli jsme si vybrat a Bob a BobekVčelí medvídci docela brzy ustoupili světovým umělcům, od houslisty Davida Oistracha po cellového Antonína Dvořáka. Každý ze sourozenců si často vzal naše obrovská stará sluchátka a poslouchal. Nakonec si skoro každý z nás vybral něco jiného, vždy v šesti letech, což je obvyklý věk, kdy člověk vstupuje do zušky (základní umělecká škola; poznámka autorky): nejstarší sestra Michaela klavír, druhá, Marie, housle, nejstarší bratr Václav flétnu, z níž pak přešel na hoboj, a nejmladší Josef také housle… Někteří z nás zůstali u hudby profesionálně: jedna sestra učí v zušce, bratr též a rozjíždí k tomu cimbálovku, jiní si hudbu ponechali jako lásku na celý život, vzali si muzikanty a k nástroji stále sedají. Hudba je pro nás všechny ventilem, únikem z obyčejného světa do neobyčejného.

Jak se vlastně dal dohromady Prague Cello Quartet? Vás jakožto studenta hudby v Berlíně nelákalo strávit nějaký čas venku a hrát s velkými, slavnými tělesy?

Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.

Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!

Začít diskuzi