Probírání deskami streamováním nenahradíte, říká jazzpopový zpěvák a multiinstrumentalista Jamie Cullum
Když se anglický muzikant Jamie Cullum (45) objevil v roce 2009 v Česku poprvé, tehdy na festivalu Colours of Ostrava, způsobil ohromné nadšení; i proto se tam o čtyři roky později vrátil. To už měl za sebou skvěle přijaté album Twentysomething (2003), které tvořilo součást tehdejší vlny jazzového mládí: na scénu ve stejnou dobu vstoupily i zpěvačky Amy Winehouse, Joss Stone nebo Norah Jones. A když k tomu přidáte Cullumovy skvělé úterní jazzové pořady na BBC Radio 2 a jeho až posedlost fúzovat jazz s nejrůznějšími dalšími styly v čele s popem a rockem, dá se předpokládat, že nás na podzim v prostoru O2 universum čeká další hudební svátek. Možná se v jeho rámci dostane i na Cullumovy nejslavnější coververze – Frontin’ od Pharrella Williamse nebo původně Rihanninu Don’t Stop The Music.
Jak velký vliv na vás mělo vaše rodinné prostředí?
Když nad tím dnes přemýšlím, podstatně větší, než jsem si dříve uvědomoval. V naší rodině se v průběhu času objevovalo hodně stěhování, vysídlení, někteří její členové by dnes měli právo na status uprchlíka. Obě větve rodu, z nichž pocházím, tak trochu předstírají, že jsou britštější, než opravdu jsou. To vás, zvláště jako mladého muzikanta nebo umělce obecně, zásadně ovlivní, vykolíkuje vám to cestu. Takže abych vám odpověděl: rodina mě rozhodně ovlivnila, třeba i v tom smyslu, že jsem zjistil, jak zajímaví mohou být lidé, kteří nějakým způsobem maskují svůj původ. Abyste rozuměl – prarodiče ze strany maminky pocházeli z dnešní Indie a Myanmaru a před tím, než se s ní přestěhovali do Británie, žili několik let v Malajsii. Tatínek se dědečkovi narodil v Jeruzalémě, kde pracoval pro britskou armádu na tehdejším mandátním území Palestiny. Asi proto se vyhýbali jakémukoli upozorňování na svůj původ a mě učili chovat se výsostně britsky a „bíle“, i když já samozřejmě historicky a geneticky běloch nejsem. I tak mi někteří lidé tvrdí, že vypadám jako typický Brit. Na druhou stranu jsou i tací, kteří si mě jsou schopni splést s Brunem Marsem.
Jak se stalo, že vás dostal jazz? Je to tím, že jste vyrůstal kousek od Bristolu, odkud pocházejí například Massive Attack?
Nepřemýšlel jsem na tím takhle, ale je pravda, že od mládí jsem kolem sebe slyšel spousty elektronické muziky, hip hopu nebo acid jazzu. Všude se pěstovala kultura sbírání gramofonových desek, to dohledávání starých alb a nejrůznějších coververzí, tahle scéna mě do sebe vcucla už v poměrně raném věku. A protože se tehdy z vinylů přecházelo na CD, nosil mi táta i jeho přátelé staré vinyly po krabicích. Takhle jsem se třeba stal majitelem celé kolekce alb Milese Davise, včetně jeho perel ze 60. let. Říkali mi: „Vezmi si i tohle, koupil jsem si to na cédéčkách, co bych s tím teď dělal.“ Z dnešního pohledu zázrak. A protože jsem nechtěl zůstat jenom u poslouchání, učil jsem se hrát na nejrůznější nástroje. Ale jen tak pro sebe, nevyrůstal jsem ve velkém městě, nenapadlo mě studovat teorii jazzu, vlastně jsem ani netušil, že to je vůbec možné. Můj život byl v mnoha ohledech obyčejný, pomalý, na všechno jsem si přicházel sám.
Jak třeba?
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
