Kopaná je sport ideologicky nevhodný? Dějiny fotbalu v Sovětském svazu líčí panoptikální detaily
Kolik různých funkcí plnil sport a zvláště fotbal za poslední století a půl v Rusku a zemích bývalého východního bloku? I na to hledá odpovědi svižně sepsaná kniha Králové střelců: Sport ve stínu impéria, kterou v překladu Martina Veselky vydal Absynt. Polský reportér Zbigniew Rokita v ní sleduje vývoj hlavně sovětského sportu i osudy několika výrazných sportovců, kteří v mnoha případech byli pouhou hříčkou, o jejíchž osudech rozhodovali všemocní politici.
Mnozí z hrdinů publikace Králové střelců: Sport ve stínu impéria Zbigniewa Rokity (* 1989) byli prostě konformní občané, kteří se nechtěli účastnit ideologických bojů a tím méně těch fyzických; toužili po střílení na bránu, nikoli na frontové pozice nepřítele. Nicméně politika si je stejně zpravidla našla.
Sport má tedy u Rokity na první pohled asi o trochu menší moc než v už klasické knize Fotbalová válka. V té jeho slavný krajan Ryszard Kapuściński (podle pozdějších hodnocení a ověřování s nemalým přeháněním) popsal, jak se fotbal stal záminkou k vypuknutí krátkodobé, údajně jen stohodinové války mezi Salvadorem a Hondurasem roku 1969.
Fotbalisti jako klauni
Rokita ve své publikaci nejprve připomíná britské kořeny moderního sportu, hlavně fotbalu a rugby, a zdůrazňuje jeho roli coby prostředku k sublimaci agresivity a nadbytečné energie: organizované školní zápasy měly žákům umožnit žákům vybít si mladistvou agresi a potlačit další z tehdejšího hlediska krajně patologické jevy, jako třeba autoerotismus.
Do tehdejšího carského Ruska se „západní“ sporty dostávaly se zpožděním několik desetiletí a někdy také se špatným pochopením jejich fungování. Samotný car se sportovců bál, tím spíše, že ruské slovo „partija“ v té době označovalo jak sportovní klub, tak i politickou formaci. První zápasy hrané v blátě připomínaly spíše komické cirkusové představení. Tisk se o jménech prvních tamních fotbalistů ani o výsledcích utkání nezmiňoval, „podobně jako se neuvádějí jména klaunů“. (Dodejme, že v českém prostředí podobně píše o zdejších počátcích sportu historik Martin Pelc, který ovšem tolik nesleduje osudy konkrétních hrdinů a více se zaměřuje na obecné kulturní a sociální dějiny. I podle Pelce u nás byla fotbalová utkání původně brána jako představení, ovšem spíše divadelní. Což odpovídá tomu, že v počátku zdejší diváci na sledování zápasů chodili v cylindrech.)
Domluvené remízy, pískej konec
Po nástupu Lenina s jeho soudruhů k moci někteří tvrdili, že kopaná je sport ideologicky nevhodný, protože jeho podstatou má být podraz na soupeře. Přičemž „co může být užitečného na takovém podvádění?“ Objevily se prý dokonce pokusy vytvořit novou, „proletářskou“ kopanou. Hřiště mělo být rozděleno na čtverce a v každém z nich měl být jeden hráč, který by v této verzi směl u sebe, tedy ve svém poli, držet míč ne déle než pět vteřin.
Pak se sice prosadila celosvětová pravidla, ale přesto měl sport v Sovětském svazu řadu specifik. Nejvýznamnější kluby měli pod patronátem někdy i přední politici typu Lavrentije Beriji: „Šéfové klubů si vybírají hráče dle vlastní libosti a ty z nich, kteří nechtějí hrát pro nového patrona dobrovolně, zkrátka unesou. Občas je seberou přímo na ulici, posadí do letadla a dopraví do nového klubu.“
Tak jako se v SSSR plánovala ekonomika, plánovaly se i některé sportovní výsledky. Zvláště pokud se měly střetnout týmy národů či etnik, mezi nimiž panovalo napětí, bylo raději dopředu rozhodnuto o nerozhodném skóre. Například střetnutí klubů Arménů a Ázerbájdžánců často končila 0:0 nebo 1:1. Státní moc údajně nepřipouštěla ani vyšší počty branek v těchto remízách, protože „víc gólů znamená více emocí a emoce mohou snadno přerůst ve věšení lidí na stromy“. (Což ovšem v dějinách nebylo poprvé ani naposledy, doplňme, viz podplacené zápasy. Už míčové hry v kulturách Toltéků, Aztéků a Mayů měly někdy pravděpodobně rovněž předem daný výsledek: když se hra předváděla před počátkem období sucha, bylo předurčeno, že zvítězí tým představující božstva smrti.)
Politika do sportu nepatří? Nesmysl
Ne vše se ale dalo z Moskvy dopředu nadekretovat. Porobené národy sovětského impéria, po desetiletí bez možnosti mít skutečně samostatnou politiku, o to silněji prožívaly, když své uchvatitele mohly porazit alespoň na sportovním poli. Sem by patřila vítězství Československa nad sovětskou reprezentací v hokeji roku 1969, Rokita ale místo toho vypráví o slavném vítězství Maďarů ve vodním pólu na olympiádě v roce 1956 a o pozdějších úspěších litevských basketbalistů. Jak k tomu podotýká, Litevci veřejně tvrdí, že košíková je v jejich zemi druhým národním náboženstvím. „A v soukromí říkají, že prvním.“
Mnohé pasáže knihy se nesou ve spíše pobaveném tónu, nicméně doslov k druhému vydání knihy nazvaný Rusko-bělorusko-ukrajinská válka už je o poznání vážnější. Autor se v něm upřímně rozhořčuje nad tím, že reprezentace některých zemí jsou kvůli nevelkým prohřeškům vylučovány z mezinárodních akcí, ale Rusko i po anexi Krymu mohlo roku 2018 pořádat Mistrovství světa ve fotbale. Zcela právem také Rokita dokazuje, jak nesmyslná je teze o tom, že „politika do sportu nepatří“. Je to naopak: tzv. apolitičnost neznamená vždy neutralitu. A v situaci, kdy větší zaútočí na menšího, se takováto apolitičnost de facto stává „jednoznačným zaujetím postoje“, totiž příklonem na stranu agresora.
Autorovým ideálem je přitom spíše sport jako čistá a krásná hra blízká umělecké tvorbě, osvobozená od všech vedlejších funkcí a úkolů. Tedy jako činnost v nejlepším smyslu nesmyslná, „protože tam, kde končí smysl, začíná víra, lidství a krása“. To by však zřejmě plně fungovalo jen v nějakém idylickém světě. I zapálení fanoušci fotbalu jako Jindřich Šídlo též v souvislosti se zmíněným ruským pořadatelstvím šampionátu souhlasí s ostrým výrokem satirika Johna Olivera, jenž s nadsázkou prohlásil, že FIFA je „organizace plná šmejdů, která se zabývá organizovaným zločinem a kromě toho taky občas pořádá mistrovství světa ve fotbale“.
