Filmová série Mission: Impossible končí rozpačitě, po třech hodinách se jen tak tak došourá do cíle
Svět je zase v ohrožení, děj filmu skáče z Beringova moře do jižní Afriky a ze dna oceánu do povětří a Tom Cruise jako nezničitelný agent Ethan Hunt pořád vyvádí psí kusy. Ale Mission: Impossible – Poslední zúčtování, možná závěrečný díl slavné série, přesto sedí na zadku.
Vlastně to není osmý díl, ale druhá část sedmého, který se i proto jmenoval šroubovaně Mission: Impossible Odplata – První část (2023). Nový snímek navazuje bezprostředně na předchozí, ve filmovém světě během našich dvou let uběhlo jen pár týdnů. Umělá inteligence řečená Entita se stále pokouší ovládnout kompletní jaderný arzenál celého světa a způsobit apokalypsu a zabránit jí v tom může jen Ethan Hunt a jeho tým. Klacky pod nohy jim házejí hlavně padouch Gabriel a americká vláda. V praxi to znamená získat věc 1, věc 2 a věc 3, některé z nich spojit, někam strčit a včas vytáhnout. A ne, není to metafora pro přerušovanou soulož. To by bylo příliš vtipné – a film Mission: Impossible – Poslední zúčtování vtipný není a většinou nechce být.
Poslední zúčtování chce v první řadě zúčtovat samo se sebou, respektive s celou sérií. Velkou část první půlhodiny tak zabírají odskoky do minulosti a montáž ikonických momentů ze všech dosavadních dílů. Ať už o finále celé série jde, nebo ne, taková sebeoslavnost je přinejmenším toporná. Poslední zúčtování se dojímá samo nad sebou a zároveň podklesává pod dojmem vlastní důležitosti a bere se strašně vážně: tváří se, že filozofuje nad tématy jako odpovědnost jedince za svět nebo nutnost spolupráce v dnešním světě, ale přitom to je pořád velká nákladná hlučná hollywoodská podívaná, které z definice musejí být připitomělé, aby byly zábavné.
Řada předchozích dílů v sobě měla spoustu dílčích vtipů i celkovou lehkost plynoucí z hravosti, z kreativního přístupu k žánru, který je postavený na popírání fyzikálních zákonů a možností lidského těla. Tady je vtípků jen pár, třeba když se Inuitka pokouší víceméně beze slov vysvětlit, jak ovládat psí spřežení a co si počít s ledním medvědem. Drtivá většina obludné tříhodinové stopáže ale spočívá v tom, že Ethan Hunt zoufale vysvětluje ostatním, jaký druh sebevraždy zrovna míní spáchat, a pak je páchá. Vysvětluje se ve filmu téměř neustále, za cenu toho, že v něm do velké míry chybí dialogy: postavy prostě na přeskáčku chrlí informace, aby se divák orientoval.
Akční scény jsou zase odvážnější a šílenější než minule, ale je jich v těch třech hodinách překvapivě málo a dokonce i ony působí téměř rozvlekle, což by se adrenalinovým podívaným stávat nemělo. Vyvstávají mezi nimi sekvence v potopené ponorce, kde Hunt díky věci 1 získá věc 2, a akrobatické číslo, v němž Hunt za letu cvičí prostná na dvou dvojplošnících. Fungují jako samostatné němé filmy a od zbytku snímku jsou v podstatě odtržené – a to i tím, že oproti němu mají rytmus, spád a dynamiku, kdežto ostatní stopáž se prostě nějak šoupe dopředu. Tom Cruise po stránce fyzických výkonů opět exceluje, ale to od něj tak nějak čekáme.
I pod Posledním zúčtováním je podepsaný scenárista a režisér Christopher McQuarrie. Autor vynikajících předchozích dílů Fallout a Národ grázlů tentokrát natočil těžkopádný kolos, který se hroutí pod vlastní vahou. Ze sil vylézají raketové hlavice s vlajkami jaderných mocností, mapa světa postupně rudne ve smyslu „tady je to už taky v háji“, americká prezidentka se s utrápeným výrazem hotoví zmáčknout červené tlačítko... Kolikrát jsme tyhle polopatické záběry už od dob studené války viděli a kolikrát jsme se jim smáli? Těžko říct, nakolik se současný stav světa do filmu připravovaného řadu let stihl promítnout a nakolik se do něj promítnout měl, ale reflektovat ho takhle obstarožními prostředky je téměř kontraproduktivní. Nákladnou zábavu předchozích dílů vystřídalo laciné poučování. Svět možná v háji je, ale trhák s Tomem Cruisem ho nespasí.
