Robert De Niro se v Cannes dočkal vřelé pocty. Pohovořil o otci a ukázal záběry z nového dokumentu
Šňůra lidí se táhla od filmového paláce až k přístavu. „Už je plno, už je plno!“ Uvaděč křičí a kříží ruce. Dlouhá fronta těch, kteří čekali na setkání s výbušným představitelem nočního taxikáře Travise Bickla anebo stárnoucího boxera Jakea LaMotty, se pomalu rozpouští. Americký herec Robert De Niro na festivalu v Cannes převzal čestnou Zlatou palmu.
„Vyrůstal jsem v Los Angeles a každý mladý herec tam sledoval De Nirovu práci,“ vzpomínal herecký kolega Leonardo DiCaprio během úterního zahájení canneského festivalu. „Studovali jsme ho. Pokoušeli se porozumět tomu, jak se dokázal tak hluboce ponořit do svých postav. Vytvořil vzor. Nebyl jenom jedním z mnoha skvělých herců. Byl to prostě TEN herec,“ vysekl DiCaprio poklonu, aby De Nirovi pak předal čestnou Zlatou palmu za celoživotní přínos filmu. Zároveň varoval: „Pozornost mimo kameru si příliš neužívá. Když budu mít štěstí, tak na mě dneska kývne anebo se možná dokonce usměje na půl pusy. Ale já to budu brát jako ovace ve stoje.“
Očekávání De Nirovy masterclass bylo přesto veliké, sál Debussy plně obsazený dvacet minut před začátkem. Moje nadšení bylo o to větší, že moderátorem měl být francouzský vizuální umělec JR, proslavený nadživotními tisky, které nápaditě umisťuje do veřejného prostoru. Po dojemném sestřihu De Nirových filmů od oscarového Kmotra II přes plodnou spolupráci s Martinem Scorsesem (Špinavé ulice, Taxikář, Zuřící býk, Zabijáci rozkvetlého měsíce) až k výjimečným společenským freskám Lovec jelenů od Michaela Cimina či Tenkrát v Americe od Sergia Leoneho však nadšení opadlo. JR se totiž Boba, jak mu říkal, moc neptal. Natáčí s ním dokument o Robertově otci, malíři. Většina otázek tak směřovala k tomuto tématu. JR pokládal dotazy v podobě dlouhých monologů, na něž americký herec nezřídka odpověděl: „Ano.“ nebo „Tak to je.“
V polovině programu pak ale JR nechal pustit ukázku z chystaného filmu. A ten tam byl zamotaný moderátor! Pryč byl i herec – nemluva. Jako kdyby De Niro potřeboval plátno podobně jako filmoví fanoušci potřebují De Nira. Jeho tvář na plátně ožila, střihač umně proplétal soukromé archivy se zpomalenými detaily hercova vrásčitého obličeje. JR zároveň dostál své pověsti maximalisty: pokládá De Nira na plachtu s tátovým portrétem, kamera odjíždí, odkryje okolní trávník, pak se objeví voda… vidíme, že De Niro s plachtou i trávníkem jsou na nákladním člunu, který brázdí širé vody. Snímek, na jehož dokončení De Niro dle svých slov nečeká, působí originálně, velkolepě i osobně zároveň. Na programu kdy? Zjevně na nějakém budoucím Cannes.
Otázky z pléna pak vracejí masterclass tam, kde si ji diváci představovali od začátku: De Niro zavzpomínal na filmy z 50. let, které jej formovaly. „Chodil jsem každý týden na komedie. A jako kluka mě do kina občas vodil táta. Nemusel si se mnou pak povídat.“ Mladý herec ve druhé řadě se pak svého vzoru zeptal na radu, jak postupovat při čtení scénáře. „Dej na svůj instinkt,“ odvětil De Niro. „Obyčejně stejně skončíš u toho prvního nápadu, jenom by ses k němu vracel oklikou.“
A pak už jenom potlesk ve stoje a velká díky a les mobilů, snažících se zachytit prchavý moment na dotek nesmrtelnosti.
