Emma Kausc: Možná nesplňuju to, co se v Česku očekává od mladých žen, které literárně debutují
O románu Emmy Kausc (27) Narušení děje, který loni vydal Host, se vedly velké a leckdy ostré debaty – je prý do sebe zahleděný, účelově zaumný a tak dále. Hrdinkou velkoryse pojatého, v rámci tuzemské prózy originálního příběhu je třiatřicetiletá Emma, Češka žijící v Británii, která řeší vztah se zemřelou matkou a vzpomíná na svou zmizelou lásku, fotografku Alyonu. V druhé linii se seznamujeme s Krtkem: William Lyttle řečený Mole Man kdysi jakožto kuriozita plnil noviny i televizní zpravodajství, neboť v sedmdesátých letech v Londýně hloubil pod vlastním domem tunely. „Jde o titul nejednoznačný, na němž se, myslím, lámou čtenářské preference, zkušenosti a očekávání,“ napsala o románu Marta Ljubková, členka poroty, která knize v půli března udělila Cenu literární kritiky.
Na rozdíl od vítězky ceny za poezii Iryny Zahladko jste byla při děkování na pódiu stručná. Co pro vás ta cena znamená?
Externí validaci, potvrzení kvality. Jsem si vědoma toho, jak moc ta kniha některé lidi štvala, což následně podrylo moji víru v to, že by Narušení děje mohlo institucionálně nebo symbolicky něčeho dosáhnout. To ocenění a docenění jsou pro mě jako pro člověka, který tvoří, velice důležité; nepíšu ve vakuu. Zároveň jsem se dočkala finanční odměny, padesáti tisíc korun, která je vzhledem k tomu, jak je psaní strukturálně podfinancované, ostatně stejně jako většina kultury, velmi příjemná.
Jak vás napadlo oprášit skutečný příběh Williama Lyttlea, „krtka“, který pod svým londýnským domem hloubil tunely?
Já chvíli bydlela v londýnské čtvrti Hackney, kousek od Krtkovy ulice. Visela tam na zdi plaketa, tak jsem se o příběhu dozvěděla. Pak se jeho bývalého domu ujalo jedno architektonické studio. Zalili chodby cementem: aby se s tím nemuseli vypořádávat a přemýšlet nad významem hloubení, raději se jich zbavili a udělali z vilky moderní betonovou krychli.
Kdy a za jakých okolností jste svůj román začala psát?
Setkala jsem se s názorem, že se do něj silně promítlo moje studium současné kultury a literatury, všechny ty akademické teorie. Přitom kniha předcházela studiu, začala jsem ji psát v roce 2020, ve svých dvaadvaceti letech, a dokončila v létě 2023. Poslala jsem ji do brněnského nakladatelství Host, hned rukopis přijali. Právě proto, že jsem tu knihu napsala a že ve mně spoustu věcí zahojila, i třeba v souvislosti s akademií a s literaturou, řekla jsem si, že se na školu můžu vrátit. Já totiž na King’s College chodila před lety – šla jsem tam studovat komparatistiku jako moje protagonistka a stejně jako ona se nechala vyhodit. Nezvládala jsem to psychicky ani jinak.
Váš román je autofikční – protagonistka je podobně stará jako vy a má vaše jméno. Jakkoli donedávna to vaše jméno nebylo, byla jste Michaela Kašparová… Bylo pro vás přijetí nového jména tvůrčí akt? Nebo to bylo autoterapeutické, chtěla jste se od něčeho odstřihnout?
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
