Proč jsou strašidelné filmy a knihy fascinující? Kniha o hororech z Nigérie i o braku v celé jeho kráse
Jen málokterý žánr je dlouhodobě tolik přehlížený seriózním publikem jako horor. I ty nejlepší snímky mají na diváckých serverech sotva průměrné hodnocení a na rozdíl třeba od sci-fi či fantasy proniklo jen skutečné minimum hororů do kánonu, ať už filmového, nebo literárního. Na tuto situaci částečně reaguje kniha filmového publicisty Antonína Tesaře V domě je příšera s podtitulem Proč se nebát hororu v literatuře a filmu.
Antonín Tesař (* 1983) pravidelně přispívá do čtrnáctideníku A2, na server ČT Art a působí také v Radiu Wave. Kdo jeho práci sleduje, ví, že kromě mangy a obecně všeho japonského je Tesařovým polem působnosti filmový i literární horor. Jemu se taky věnuje ve své první samostatné knize V domě je příšera (vyd. Paseka; předchozí Tesařovy publikace jsou kolektivními díly, sem patří například na Magnesii Literu nominovaná Planeta Nippon z roku 2017 o japonské popkultuře).
Fanoušek a nadšenec píše o hororu
Filmový publicista nijak neskrývá, že je v první řadě hororovým nadšencem a fanouškem. Tento aspekt dílo ovlivňuje dvěma způsoby. Jednak v tom, že je kniha zřetelně selektivní. Nejedná se o nějaké pojednání o tom, co horor je, ani o přiblížení toho striktně nejlepšího či nejvýznamnějšího, co se na tomto poli urodilo; Ivan Adamovič, který ke knize napsal doslov, například upozorňuje na pro něj překvapivou absenci Mlčení jehňátek a děl, jimž se autor nevěnuje, bychom našli více. V knize V domě je příšera Antonín Tesař předkládá ve dvanácti tematických kapitolách to, co jej v hororech zaujalo a zajímá nejvíce.
Autorova přiznaně fanouškovská pozice ovlivnila knihu ještě v tom, že se Antonín Tesař, jak už jsem zmínil, pokouší horor částečně rehabilitovat. Přiznává například, že nemá rád termín „elevated horror“, kterým filmová publicistika označuje kvalitnější, artové hororové snímky. Podle Tesaře se jedná o „zamaskovaný snobismus“ a filmový publicista konstatuje: „Nedokážu se přenést přes ignoranci, s jakou se o elevated horroru mluví jako o něčem, co vytahuje žánr z ‚pokleslých‘ hlubin kamsi do ‚uměleckých‘ výšin. Sám se v téhle knize snažím ukazovat, že i ty nejpokleslejší horory mohou být z nějakého pohledu fascinující, ale hlavně mám pocit, že představa, podle níž byl horor až dosud ‚pokleslým‘ žánrem, je jednoduše úplně mimo.“
Od Lovecrafta až do Nigérie
Že můžou být i nejbizarnější horory fascinující, Tesař ukazuje především jejich interpretací, která je sice obvykle sama o sobě pozoruhodná, ale titulu by slušel i nějaký scelující rámec. V knize se podíváme na mnohé podoby hororu – od bestsellerů Stephena Kinga přes neopominutelného H. P. Lovecrafta až třeba po queer horor, weird fiction nebo horory z Nigérie či Latinské Ameriky –, avšak chybí zde syntetizující závěr, takže všechny tyto polohy hororu působí jako jednotlivosti. Což je škoda, protože Antonín Tesař jinak ukazuje, že o hororech přemýšlí komplexně, a umně ve výkladu spojuje jejich proměnu se společenskými i mediálními trendy.
Především zpočátku navíc kniha celkem drhne jazykově a některé věty působí takřka jako ze špatného automatického překladače: „Poznámky o českých hororech jsem tedy rozptýlil do několika kapitol knihy na místa, kde souvisejí s tématy, o kterých píšu.“ Nejedná se přitom o jediný redakční nedostatek, třeba na s. 13 je dílo Roberta Holdstocka Za polem je les a ten je plný kostí nejprve označena jako povídka, o tři věty později jako novela a následně v jediné větě jako povídka i novela.
Naštěstí se tyto přešlapy koncentrovaly na začátek a zbytek knihy už je vcelku plynulý. Určitě se vyplatí nedat na první dojem a Tesařův titul přečíst. Přes drobné výhrady je to totiž skvělý průvodce po hororech a jejich historii. Zároveň publikace ukazuje, jak se etablovaly jednotlivé hororové tendence, jak se k přehlíženému žánru vlastně můžeme stavět a proč by nás mohl zajímat.
