Režisér Thomas Vinterberg: V Česku jsem znovu našel potěšení z natáčení
Ve své době nejmladší student Dánské filmové školy se ještě před třicítkou zapsal do dějin kinematografie jako spoluautor vlivného manifestu Dogma 95 (požadujícího ve filmech jednotu místa a času a zakazujícího na natáčení umělé světlo, hudbu nebo rekvizity) a poté jako režisér nejlepšího z „dogma filmů“ Rodinná oslava. Jeho kariéra pak zažila propady, návraty a nakonec i Oscara za tragikomedii Chlast. Dnes patří THOMAS VINTERBERG (55) mezi nejuznávanější evropské režiséry a každý jeho nový projekt vzbuzuje automaticky pozornost. Včetně jeho prvního seriálu Rodiny jako ta naše, v němž Dánsko zaplavuje voda a všichni obyvatelé musí emigrovat. Sedmidílné drama, které se natáčelo z velké části v Česku, právě vysílá a streamuje Canal+.
Jak reagovali Dánové na seriál, v němž přijdou o svou zemi?
Velmi dobře. Reakce byla hodně emotivní, spoustu lidí seriál rozrušil, až jsem se jim chtěl omluvit. Rodiny jako ta naše začaly vznikat před sedmi lety a nikdy jsem je nezamýšlel jako aktuální dílo. Mělo jít o existenciální myšlenkový experiment z budoucnosti. A najednou obsah začal být součástí našich životů a seriál se dostal do zpravodajství o skutečných povodních, skoro jako bychom si ho načasovali. Děj tak nevyvolal velkou debatu, všichni totiž akceptovali, že něco takového se může stát. Od premiéry se navíc svět zase o kus změnil a mění se každým dnem.
Co pro vás osobně znamená Dánsko a domov? Jako režisér jste několikrát natáčel i v zahraničí, ale v Dánsku stále žijete i pracujete.
Pojetí domova se v průběhu života mění. Když jste dítě, váš domov je plný pohádek, nových zážitků a objevování. Po dvacítce se z něj stává klaustrofobní místo, chcete ho opustit a vyrazit do světa. Já se do světa dostával často. Byl jsem v Praze, kterou jsem si zamiloval. Natáčeli jsme u vás tenhle seriál, byl jsem tu velmi šťastný – a přesto se mi stýskalo po domově. Byl jsem v Paříži i v mnoha jiných velkých metropolích, ale všechny jejich ulice pro mě zas tak moc neznamenají, protože to nejsou moje ulice. Nejsou plné mé historie. Nenajdu v nich místa, kde jsem se popral nebo potkal holku nebo chodil do školy nebo tam bydlel. Jak stárnete, domov se zase stává určitou hodnotou. A já do téhle fáze vstupuju.
V Rodinách jako ta naše spojujete realistické rodinné drama s magickým realismem snů a předtuch. Ten ve vašich filmech nebývá obvyklý. Proč jste ho tentokrát zařadil?
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
