Film Bob Dylan: Úplně neznámý je pěkně zpracovanou maturitní otázkou se skvělým soundtrackem
Zatímco znalci popkultury a fanoušci Boba Dylana dobře vědí, co se stalo 25. července 1965 a jaký to mělo dopad, běžní diváci to nejspíš netuší. Zálibu ve filmu Bob Dylan: Úplně neznámý můžou najít obě skupiny. James Mangold, který ve snímku Walk the Line zpracoval život a dílo Johnnyho Cashe, tentokrát zachycuje raketový vzestup ke slávě jedné z nejzásadnějších i nejenigmatičtějších kulturních osobností všech dob.
Oproti retrospektivnímu postupu, který Mangold použil ve Walk the Line a který se stal novodobým standardem pro životopisné filmy od Bohemian Rhapsody po Zátopka, režisér a scenárista tentokrát vypráví chronologicky, tradičně, přímočaře. V roce 1961 přichází neznámý mladík s kytarou do New Yorku, aby se setkal se svým hrdinou – angažovaným písničkářem Woodym Guthriem. Nachází cestu do folkové scény ve čtvrti Greenwich Village i lásku, vydává debutovou desku, stává se hlasem generace, ale zároveň naráží na omezení, která jeho vizionářství stojí v cestě – například na tlaky ze strany nahrávací společnosti nebo na očekávání fanoušků. Bobu Dylanovi, jak si mladík říká, začne být těsná i folková škatulka, do níž ho tlačí žánroví puristé. A tak koketuje s elektrickým zvukem plnokrevné rock'n'rollové kapely, který v červenci 1965 přiváží i do největšího folkového svatostánku – na festival v Newportu ve státě Rhode Island.
Pro Dylanem nepříliš poznamenané diváky (kdo z nám jím tak či onak zasažený není?) je jedním z hlavních lákadel snímku hezoun Timothée Chalamet v hlavní roli, písničkářovy fanoušky zase asi nejvíc zajímá to, jak se filmařům podařilo zachytit dravá a dynamická léta vzestupu jejich idolu. Obě skupiny pak můžou být zvědavé na to, jak si Chalamet a další herci, kteří ztvárnili Dylanovy kolegy z hudební scény, poradili s písničkami. Všichni totiž své party zazpívali a zahráli na nástroje bez playbacků a dabingu na autentické audio vybavení; Chalamet se prý dylanovek naučil rovnou čtyřicet.
Písně od Song to Woody přes Blowin' in the Wind, The Times They Are a-Changin', It Ain't Me Babe či Maggie's Farm po Highway 61 Revisited, tedy z prvních šesti Dylanových alb, jsou samy o sobě dávno nesmrtelné a film jim nedělá ostudu. Dostaneme se k nim ve všemožných fázích – když je jejich autor skládá, prezentuje některé ze svých partnerek, nahrává, hraje naživo... Chalamet se v nich pohybuje suverénně a songy s texty pečlivě přeloženými v podtitulcích do češtiny s důrazem na rytmus oproti lexiku navíc fungují jako v muzikálech: dovysvětlují situace a posouvají děj.
Situace se ale dovysvětlují více způsoby a až moc důkladně – a to film brzdí a táhne k zemi. Mangold a spoluscenárista Jay Cocks, častý spolupracovník Martina Scorseseho, úhledně vykreslují, jak funguje folková scéna v Greenwich Village, do níž se Dylan infiltruje. Že americkou společností zmítá probíhá boj o rasovou rovnoprávnost a kubánská raketová krize (jež se tu odehraje jakoby přes noc). Jaké jsou poměry v hudebním průmyslu, který mladého umělce mimo jiné zprvu nutí nahrávat jen předělávky na jistotu. Úplně neznámý je k vlastní škodě až příliš ilustrativní, doslovný.
To se týká i mnoha scén, v nichž se před lidmi projevuje Dylanův génius. Snad pokaždé, když Bob něco zahraje a zazpívá, musíme za něj snášet obdivné pohledy Petea Seegera, Joan Baez a dalších person i „řadových členů“ folkové scény. Ano, Dylan byl zjevení, o třídu lepší než nejbližší konkurence, děkujeme, pochopili bychom to sami. Snímek ho ale naštěstí zároveň neglorifikuje a ukazuje ho věrohodně nejen coby úžasného tvůrce, nýbrž i jako hajzlíka, který se „nahoru“ dostal i díky tomu, že neváhal využívat až zneužívat podpory lidí kolem sebe, často žen.
Autenticita je vedle hereckých a hudebních výkonů hlavních protagonistů hlavní kvalitou snímku. Úplně neznámý vychází z knihy Elijaha Walda Dylan se dal na elektriku! (2015), která popisuje Dylanův odklon od rigidního folkového hnutí velmi detailně. Posuny oproti skutečnosti jsou ve filmu funkční, pomáhají podtrhnout, jak zásadní revoluci bardova elektrifikace znamenala. Týká se to třeba kratičkého dialogu s publikem („Jidáši!“). Ten se sice neodehrál na festivalu v Newportu v roce 1965, nýbrž o rok později v Manchesteru, ale představuje neoddělitelnou součást Dylanova vztyčeného prostředníčku fanouškům a jejich očekáváním.
Kdyby totiž Dylan pokračoval v provozování folku, jakkoliv skvělého, zůstal by právě „jen“ hlasem jedné generace a s ní by i postupně vybledl. Newportské publikum, které se nadšeně přidávalo k refrénům písně The Times They Are a-Changin', je v kouzelné ironii bez sebe vzteky, když se časy, respektive repertoár, opravdu změní: změnu ano, ale jen podle nás! Poháněný vlastním géniem, rtuťovitou povahou a závratnou vírou ve vlastní umělecký hlas Dylan při vědomí obrovského rizika a za cenu ztráty mnoha fanoušků prorazil ohradu a pokračoval v cestě; a nebylo to na jeho dráze naposled. Byl to krok vpravdě pankáčský, ale film o něm je vyprávěný „folkově“, zevnitř ohrady, bez Dylanova sebevědomí, arogance, drajvu.
Proto je tak zásadní postavou filmu právě Pete Seeger, písničkář-purista a hrdinův počáteční mentor. Seeger v podání Edwarda Nortona, vynikajícím a nuancovanějším, než je Chalametovo, přesně ví, co se mu odehrává před očima, stejně jako to, že to nemůže zastavit, i kdyby mu manželka Toshi na Newportu nezakázala sáhnout po sekeře (historka spíše apokryfní). Chalamet hraje prostě adekvátně, tedy tak, aby Dylanovi nebylo vidět do hlavy, za jeho neproniknutelnou tvář a později i za černé brýle. Mnoho vyjadřovacího prostoru nedostávají ani Elle Fanning a Monica Barbaro v rolích hudebníkových partnerek Suze Rotolo (zde pojmenované Silvie Russo) a Joan Baez: zpívají doslova i přeneseně druhé hlasy.
A to všechno se děje v řádu Mangoldova pojetí: Úplně neznámý je pečlivě a přehledně zpracovanou maturitní otázkou, tématem rozloženým na daný formát, náležitě a na jedničku. Ale filmem o Dylanovi vyprávěným „dylanovsky“ zůstává snímek Todda Haynese Beze mě: Šest tváří Boba Dylana (2007), v němž enigmatického umělce v různých jeho stylizacích a fázích kariéry ztvárňuje hned šest herců včetně černošského kluka a ženy.
