Marty Pohl v „rodinném filmu“ Na plech zahušťuje radostnou anarchii tělesnými tekutinami
Po středometrážním snímku Párty Hárd (2019), celovečerním pokračování Párty Hárder: Summer Massacre (2022) a kompilaci Vánoční pásmo Život není krásný (2024) posílá multitalentovaný tvůrce Marty Pohl do kin komedii Na plech. I přes profesionálnější produkci se v ní příliš neodchyluje od své trademarkové estetiky plné výkalů, vulgarit a láskyplně škádlivého vztahu k postavám.
Zavedená distribuční společnost Bontonfilm, která Pohlovu filmovou tvorbu posílá do mainstreamových kin s odvážně nastaveným štemplem „nepřístupné pro děti do 15 let“, prezentuje Na plech jako „rodinný film“. V jakémsi interním humoru děj popisuje pomocí termínů jako „neotřelá dobrodružství“, „nečekané potíže“ nebo „napínavé okamžiky“. Myslí se tím situace, kdy se hlavní hrdina, čerstvě dostudovaný ekonom Marek, ocitne na samém sociálním dně, zaplete se do distribuce tvrdých drog a je svědkem „humorných“ situací, jako když vařič pervitinu přijde o prsty, kolega se předávkuje a bizarní automatický pisoár útočí na tělesné otvory uživatelů.
Ale pokud přistoupíme na hru Bontonfilmu, můžeme Na plech směle označit za bildungsroman: Marek totiž roste jako člověk i osobnost, dospívá, buduje v náročném až bolestném procesu emancipace a individuace své já. A Pohl – jako správný (duchovní) otec – ho nevodí za ručičku, nýbrž s rodičovskou láskou a pýchou sleduje, jak se jeho dítě učí poradit si samo.
Marek tedy po absolutoriu na vysoké škole uspěje v konkurzu na pracovní místo a dostává umístěnku do města ve Šluknovského výběžku, kde je špatně úplně všechno. Mladý idealista nafasuje bohorovného šéfa a uťápnutého kolegu, má přežívat ve vybydlené bytovce plné pochybných existencí a ještě než se rozkouká, je donucen donášet místnímu kriminalistovi na trojici sousedů – romských bratří Grundzových, kteří vyrábějí a distribuují pervitin. Marek si ale nestěžuje, dokonce ani mamince, a vedle oficiální kariéry se vydá na daleko úspěšnější dráhu šedé eminence místního drogového byznysu.
Pohl, známý také jako horrorcorový rapper Řezník nebo autor kreslených vtipů, vypráví s důkladnou znalostí prostředí a s nakažlivou chutí vykreslit je v komicky deformované podobě. Jako rodák z Rumburku i absolvent VŠE zjevně přesně ví, jak to v oněch bytovkách i hurákorporacích chodí. Film je tak svéráznou směsí onoho archetypálního příběhu o dospívání chlapce v muže, sociálního pozorovatelství, láskyplné nechutnosti a čisté grotesky.
Pohl naštěstí poměry nekritizuje – úplně stačí, že obojí prostředí zachycuje zřejmě jen s mírnou mírou nadsázky. Ale zatímco ghetto plné lidských trosek i výkalů, v němž Marek bydlí, má svůj skanzenovitý půvab, korporát s vygumovanými alfasamci je ukázaný nemilosrdněji. Obě prostředí propojuje téma hierarchie a častý výskyt tělesných tekutin včetně těch méně obvyklých, jako je třeba pěna u úst po předávkování.
Příběh pracuje s podstatně větší nadsázkou, která omlouvá nelogičnosti a jiné lapsy ve prospěch legrace. Některé scény jako útěk z vězení starého Grundzy jsou nerealistické až příliš; Na plech vyniká spíš v dílčích vtipech jako šňupání z displeje mobilu, na nějž zrovna volá hrdinova matka, nebo v popkulturních špílcích využívajících jména typu Vladimír Menšík nebo skupina Katapult. Samostatnou kapitolu představuje příběh o dějinách vaření pika, který zahrnuje nástěnné malby, golema i nacisty. A bezmála „dospěle“ ve všem tom poněkud uhrovitém humoru působí dějová linie o tom, jak se Grundzové pod Markovým vedením profesionalizují coby firma Perníček.
Stejně jako ve svých předchozích filmech Pohl zabydluje i Na plech sérií figurek, v jejichž středu stojí i tentokrát archetyp nesmělého slušňáka. Marka v jeho dospění v muže věrohodně ztvárnil Jan Hofman, tyranského šéfa hraje Tomáš Jeřábek, vedle známých jmen jako Robert Nebřenský, Milan Šteindler nebo Anita Krausová se pak na plátně hemží zástupy divácky vděčných lidských typů, mezi nimiž vynikají bratři (?) Oračkové v roli sourozenců Grundzových.
Pohl zůstává coby filmař ve své estetice konzistentní: roztáčí před kamerou kola radostné anarchie, metá po divákovi fekáliemi a nebojí se chodit takzvaně přes čáru, i když tu má každý nakreslenou trochu jinde. Z jeho snímků je jasně patrné, že vypráví s gustem a že má své postavy a jejich svět, jakkoliv deformované, upřímně rád. Pointa Na plech je přiznaně předvídatelná, daná žánrem i průběžnými náznaky; zábavu představuje sama cesta k ní. A jakýmsi metavtipem, nad nímž zůstává rozum stát, je, jak se tvůrcům podařilo získat pro takový film podporu ministerstva kultury.
