Nosferatu je zpět. Pocta klasickému hororu čerpá z gotického románu a nebere se příliš vážně
„Dva lístky na Nosferatu prosím!“ – opakující se popisek k fotkám ze sociálních sítí, na nichž jsou postavy z filmů jako Addamsova rodina nebo Mrtvá nevěsta. Nový hororový snímek Roberta Eggerse byl na internetu populární, ještě než se objevil v kinech. Kritici i diváci se shodují, že zaslouženě. Nosferatu vypráví již známý příběh, ale z neprozkoumané perspektivy, vzdává hold klasickému hororu a na nic si nehraje. Podtrhává to vizuální stránka filmu, ze které je těžké spustit oči, ať už je scéna děsivá jakkoliv.
Ellen od dětství cítí propojení se světem mimo lidské chápání, což jí přináší osamělost a noční můry. Její nářek uslyší i nemrtvý hrabě Orlok. Ellenin smutek mizí, když se dívka provdá za Thomase Huttera, který kvůli lepší kariéře přijímá úkol doručit onomu záhadnému hraběti smlouvu. Přes její varování odjíždí, zatímco Ellen zůstává u přátel Hardingových. Během cesty Thomas odhaluje děsivou pravdu o Orlokovi, zatímco Ellen noční můry dohánějí k šílenství. Thomas je na hradě týrán a Ellen na dálku sdílí jeho utrpení. Když hrabě zamíří do Wisborgu, domovského města novomanželů, tamní lékař Sievers vyhledá pomoc u profesora Von Franze, jehož posedlost okultismem přináší zoufalé odpovědi. S Thomasovým návratem se blíží i stín upíra Nosferatu a s ním i mor, který je nebezpečím pro celé město.
Dát strachu čas
Nový hororový snímek nikam nespěchá; teprve postupně nám ukáže, že upír Nosferatu je mocná zlá síla, která je nad chápání běžného smrtelníka. Taková šedá eminence je v Eggersových filmech běžná. V Čarodějnici (2015) to byl kozel Černý Filip, který symbolizoval smrtelnou podobu samotného ďábla a v Majáku (2019) se jednalo právě o světlo na jeho vrcholu. V předešlých režisérových hororech ovšem nebyla přítomnost něčeho zlého představena hned na začátku. Kozel i maják byly po celou dobu jen zlověstně v pozadí a jejich hrůza na nás doléhala společně s postavami postupně, než vyvrcholila na úplném konci. Upírova moc je nám však představena hned v prvních pěti minutách filmu. Eggers nám tak ukáže a vysvětlí, proč a čeho se máme bát.
Thomas je vystaven Orlokovu vlivu již po cestě na hrad. Potká místní, kteří ho varují před nebezpečím, do něhož se vydává. Následně je i svědkem rituálu, který má omezit upírovu moc. Od té chvíle se Thomasovo putování promění v delirium, někdo nebo něco tahá za nitky místo něj. Jak se manžel blíží k cíli, Ellenin stav se horší. Žena v noci blouzní, musí být připoutaná k posteli a usne, jen když jí doktor Sievers podá sedativa. Až teď na scénu přichází hrabě Orlok.
Zprvu hraběte vidíme jen jako mohutnou temnou siluetu, která je vždy dostatečně daleko, aby Thomas ani divák neviděli, co se pod kabátem a beranicí nachází. Nejvýraznější je jeho hlas. Pokaždé, když promluví rumunským přízvukem a panovačným tónem, přehluší vše ostatní. Bill Skarsgård, který hraběte hraje, zní, jako kdyby mluvil přes starý zrezlý megafon a k tomu měl těžké astma. Když přikáže Thomasovi: „Budete mě oslovovat můj pane,“ budete se třást stejně jako mladý realitní makléř v podání Nicholase Houlta.
Pod mohutným kabátem se ale neskrývá vybledlá postava se špičatýma ušima a ostrými zuby. Eggers jako obvykle čerpal z folklóru. Na plátně se tak objevuje nejvěrnější vyobrazení upíra Nosferatu od původního Stokerova románu Dracula. Rozpadající se, červy prolezlá chodící mrtvola je značně odpornější, než jak jsme si na upíry zvykli z filmů převážně pro teenagery. Od chvíle, kdy spatříme Orloka “v celé jeho kráse“, se z jeho přítomnosti se stane všudypřítomný prvek, jenž přetrvává až do konce snímku. Působí, jako kdyby vám někdo zezadu dýchal na krk, ale když se ohlédnete, nikdo tam není. Kamkoliv Orlok jde, společně s ním kráčí i smrt.
Kráska a zvíře
I přesto, že Orlok vypadá, jako kdyby vypadl přímo ze Stokerova románu, nový Nosferatu je převážně adaptací legendárního hororového snímku režiséra F. W. Murnaua Upír Nosferatu z roku 1922. Eggersova adaptace je ale oproti originálu vyprávěná převážně z Elleniny perspektivy. Není to příběh ani tolik o upírovi týrajícím nevinné město jako spíš o krásce a zvířeti. O tom jak, někdo nevinný a čistý prahne po něčem zlém a zkaženém, a naopak.
Ellen hraje Lily-Rose Depp. Nevinnost role je zdůrazňována v průběhu celého snímku: postavy ji popisují jako vílu, a Eggers ji, jak je jeho zvykem, podtrhává i trochou folkloru a symboliky. Konkrétně třeba fialovými liliemi: zatímco lilie jako takové symbolizují právě nevinnost a čistotu, fialové lilie jsou spojovány se spiritualitou. Dva prvky, jež vytvářejí Ellenin charakter.
Většina postav si ani nechce přiznat upírovu existenci. Když jsou svědky jeho zlé moci, sledujeme dlouhé portrétní záběry s výrazy plnými zděšení a hrůzy. Jediná Ellen působí pokaždé spíš melancholicky a děsí ji spíše její touha po Orlokovi, nežli upír samotný. Jediný, kdo jí rozumí, je profesor Von Franz, kterého zahrál Willem Dafoe a jehož přítomnost v tomto hororovém snímku představuje prvek až komický.
I když je jeho postava prezentována jako postava šílence, Von Franz je jediný, kdo k Ellen přistupuje jako k člověku, ne jako k přítěži, které je třeba se bát. V jeho očích je vidět empatie a v jeho hlase zaznívá chladný rozum. Mezi profesorem a doktorem Sieversem vznikne dynamika, jež připomíná tu mezi Sherlockem Holmesem a Dr. Watsonem. Dafoe bafá dýmku, konstatuje, jak je jasné, co se děje, a jeho kumpán mu přikyvuje. To jen prohlubuje frustraci Friedricha Hardinga a Thomasovo zmatení. Z Ellen se však stává hlavní hrdinka.
V hnusu a předvídatelnosti je krása
Když Robert Eggers popisoval, jak si hraběte Orloka představoval, chtěl, aby byl z plátna “cítit jeho pach“. To se mu podařilo: Nosferatu je skutečně odporné stvoření. Shnilé maso prolezlé červy vaše nozdry protáhne pomyslným pachem hniloby. Ještě horší je pak samotné sání krve. Nejedná se o zakousnutí do krku zezadu, ale o odporné hody, při kterých hrabě saje z hrudi a pohybuje se u toho jak nadržený primát. Přesto od těchto scén nemůžete odtrhnout oči, protože jakkoliv jde o scénu hrůznou, její kompozice je přinejmenším půvabná.
Těchto momentů je ve filmu četně a dodávají mu osobité kouzlo. Ze sekaných nepřirozených pohybů posedlé Ellen dostane husí kůži. Společně s jejím ostrým a chladným šepotem se z jejích scén stává vyloženě podívaná nepříjemná, ale opět vizuálně úchvatná. Stíny a mihotavé světlo svíček v uzavřených místnostech tvoří klaustrofobní intimní atmosféru, která vás pohltí.
Nový Nosferatu vzdává hold původnímu snímku a klasickým hororům. Orlokovy stíny jsou tak předpovědí příchodu zla, nebo již doléhající upírovu moc. Působí stejně děsivě jako „chodící mrtvola“ hraběte. Lekačky jsou sice záměrně předvídatelné, ale i tak se snímku daří vytvářet napětí. Eggersovi se pomocí Nosferatu podařilo nejen dostat do podvědomí mainstreamového publika, ale i opět ukázat, že je jedním z nejnadějnějších režiséru 21. století.
