Když stroje tančí. Jak tančit, když je lidství jen vzpomínkou? Choreografie Slunce zkoumá posthumánní svět
Čtěte Reflex v Googlu přednostně
Nastavte si Reflex jako preferovaný zdroj a naše články uvidíte ve vyhledávání výš.
Každá novinka choreografky Jany Burkiewiczové (*1982) vzbuzuje očekávání. Je to umělkyně, která se na taneční scéně etablovala zájmem o společensky aktuální témata, vycizelovaným pohybovým jazykem a schopností angažovat pro své projekty špičkové tanečnice a tanečníky z tuzemska i ze zahraničí. Pozornost poutá mezioborovým uvažováním, tím, že do svých děl vnáší inspirace tu z designu, jindy z opery a dalších uměleckých disciplín. Pracuje při tom nejen pro dospělé publikum, ale i pro děti, které v minulosti přizvala také do tvůrčího procesu. Jejím základním nastavením je, jak lze odečítat z její práce, zvídavost, otevřenost, experimentátorství, hledačství, proto se vyplatí její tvorbu soustavně sledovat.
To potvrzuje i ve své taneční novince Slunce, v níž se souborem Burkicom zkoumá dopady umělé inteligence na lidství a probádává nový, posthumánní svět. V něm přírodu za oknem místnosti, kde se Slunce odehrává, střídání dne a noci i každodenní lidské aktivity nahradily dvojrozměrné projekce a světelná magie (scénografii a kostýmy navrhl Marek Cpin, výrazný světelný design Pavla Beranová).
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
