Na retrospektivní výstavě ADOLFA LACHMANA (46) Lachland v pražské Ville Pellé návštěvník zaznamená příbuznost se surrealistickými objekty Jana Švankmajera, mystikou Františka Skály nebo dekadencí Upsychu bratrů Kouteckých. Absolvent malby u profesora Zdeňka Berana na AVU se zatím největšího profesního úspěchu dočkal jako spolutvůrce oceňované počítačové hry Machinarium z dílny Amanita Design, se kterou aktuálně připravuje další projekt. Jen není jasné, kdy se ho dočkáme, protože tvorba počítačových her je během na dlouhou trať.
Prý jste v dětském věku ničil hračky…
Nejen ničil, ale spousty jich i vyrobil. Ze stavebnic jsem stavěl a destruoval stroje, z moduritu vytvářel figurky s naznačenými otvory, aby se daly probodnout. Chtěl jsem docílit naturalistického pocitu, že figurky propíchnete skrz, ne jako když na divadle zapíchnete někoho tím, že mu jen zasunete meč do podpaží. Vyrůstal jsem u hřbitova u vojenského prostoru v Pardubicích. S klukama jsme tam lezli tajnou dírou v plotě, schovávali se před vojákama. Bavilo mě to tajemství, že někam vlezete a najdete tam něco, co vám nedává smysl, o čem se vám ani nesnilo. To bylo dobrodružství, romantismus fantaskna, tajemného příběhu, který si pak rozvíjíte dál v hlavě. Víc než to nové mě vždycky zajímal zbytek starého. Když jsem měl autíčko, začalo se mi líbit až ve chvíli, kdy mělo patinu, ideálně když už ve výliscích byla zadřená špína. Když jsem si opravoval své moduritové panáčky a dělal jim třeba novou hlavu, musel jsem ji pak náležitě propojit s tělem a zapatinovat. Takže patinovat jsem se naučil už jako dítě.
Jste z Pardubic, odkud pochází silná generace umělců a muzikantů, sídlila tam Tesla, je tam silná chemická tradice, vyráběly se tam výbušniny. Poznamenalo vás tohle prostředí?
Nějak tak to bude. Jako dítě si pamatuju, jak byla příroda do našeho města vetknutá. Původní lužní lesy kolem Labe a Chrudimky se míchaly s industriální periférií, kde sídlily Explosia a Synthesia. Rád jsem se válel v lese v trávě a čekal, až nade mnou najednou proletí stíhačka; tohle prostředí mě formovalo. Pamatuju se, jak jsem si hrál se školkou v borovicovém lese a bouchl sklad střelného prachu v Semtíně. To byla neuvěřitelná rána. Rok 1984.
Proto ten imaginární svět zvláštních industriálních bajek? Na výstavě Lachland vystavujete i obrazy Parobotů…
Pardubičtí roboti – Paroboti – opravdu odkazují k tomu rovinatému místu. Když jsme vyběhli z baráku, z jedné strany byly pole, topoly a letiště, z druhé hřbitov a za ním vojenský prostor. Na dětském hřišti na Dukle jsme měli stíhačku, ve které jsme si hráli. Už jako dítě jsem nasával pach strojů, který mi v paměti zůstal dodnes. Tyhle zážitky zhmotňuju v Parobotech. V popředí je obvykle fantazijně romantizující mechanický objekt, který odkazuje k mým příběhům z Polabí a zároveň parafrázuje burianovské obrazové rekonstrukce. Mě vlastně ani nikdy nezajímalo, jak stroje technologicky fungují, všechno vnímám vizuálně. Až pak se mi může rozjet fantazie.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
