„Už celý život na vás čekám. Kde jste se, sakra, loudali?“ ptá se Dmitrij Ivanovič Chlomakov, když ho přišli zatknout kvůli tomu, že vyslovil obdiv k poezii Osipa Mandelštama. Věděl jistě, že skončí na Sibiři. Vypravěčem té příhody je jeho bývalý kůň, který byl zrekvírován a nakonec se jako součást 2. ukrajinského frontu maršála Malinovského dostal do Brna.
Co se v učebnicích a knihách většinou nepíše: v prvním sledu šli sovětští kriminálníci. Osvobození jižní Moravy mělo i svou odvrácenou tvář… Jo, ten kůň mluvil. Scéna z vily Tugendhat, kdy se dva molodci rozhodnou dát koni jako dárek (aby si taky užil) předtím mnohokrát znásilněnou německou učitelku Hildu Hänchenovou, a ti dva, kůň a Němka, spolu diskutují o Kantově Kritice čistého rozumu, je jedním z nejděsivějších a zároveň literárně nejdokonalejších popisů lidské tragédie, jež je zároveň komedií. Povídku Já lóšaď publikoval americký magazín Best European Fiction a její autor ji (ještě s povídkou Flétna) považuje za svůj nejlepší a nejdůležitější text.
Letošní Státní cena za literaturu byla udělena prozaikovi (ale i dramatikovi a novináři) Jiřímu Kratochvilovi (*1940) za povídkový soubor Škrtiči bohyně Kálí s přihlédnutím k dosavadnímu dílu. V časech jájínkovství a využívání všech cest, chodeb a děr, jak se objevit v jakémkoli médiu, je autorova zdrženlivost k tak pošetilému jednání marťanstvím. „Odedávna se upínám k vyprávění příběhů jako k tomu nejpodstatnějšímu, je to pro mě vlastně jediná důležitá komunikace se světem, zatímco společenská ctižádost je pro mě nedůležitá…“
Totožnost laureáta „propíchlo“ pár týdnů před ceremoniálem nakladatelství Galén, možná v rámci PR nové autorovy knihy. Kratochvil se aktu ze zdravotních důvodů neúčastnil. Při předávání ceny literátově dceři nezaznělo, že 300 000 korun s cenou spjatých její otec poslal na pomoc okupované Ukrajině. Nejen proto, že odsud pochází jeden z jeho dědečků…
