Sedmadvacátý ročník mezinárodního festivalu dokumentárních filmů začíná už zítra; program poběží po šest dní, až do neděle. K tomu nejlákavějšímu z 357 filmů, které se tu budou promítat, podle mého názoru patří dokumentární portrét jedinečného spisovatele. Snímek francouzského režiséra Françoise Caillata o jednom z nejvýraznějších prozaiků dneška se jmenuje Édouard Louis, transformace.
„Říkali mi, že literatura se nikdy nemá opakovat, a já chci psát znovu a pořád jen tentýž příběh, vracet se k němu, dokud skrze něj nepůjdou zahlédnout útržky pravdy, hloubit v něm jednu díru za druhou, dokud to, co se skrývá za ním, nezačne prosakovat,“ napsal ve své čtvrté knize Boje a proměny jedné ženy Édouard Louis (vyšla loni, jen pár měsíců po titulu Kdo zabil mého otce, v překladu Sáry Vybíralové v Pasece). Tentýž příběh ovšem mladý spisovatel, sociolog a myslitel píše už deset let, tedy tak dlouho, že se z mého nadšení nad jeho prvotinou Skoncovat s Eddym B. (2014, č. 2018) stalo spíš umdlení a jeho další čtyři romány jsem nečetla s takovým zaujetím jako první knížku; poslední dva jsem dokonce zatím nečetla vůbec.
Jakási makropropozice dokumentu, jehož trailer si pusťte třeba ZDE, by mohla znít zcela stejně jako název Louisova nejnovějšího románu, totiž Jak se stát jiným. U příležitosti uvedení českého překladu této knihy slavný spisovatel dokonce zavítal do Prahy: v půli května vyprodal dvě debaty ve Francouzském institutu a poskytl médiím na své obvyklé téma několik (možná až příliš mnoho) rozhovorů… Nyní máme před sebou jeho monolog. Snímaný kamerou. Repetitivní. A přesto podnětný.
Ven z bludného kruhu chudoby a násilí
V sedmdesátiminutovém životopisném dokumentu (ve čtvrtek 26. poběží na Ji.hlavě v 16.30 v Horáckém divadle, v pátek 27. jej od 21.30 uvidíme v jihlavském Kině Dukla) brzy jedenatřicetiletý veřejný intelektuál opět hovoří o tom, čemu věnoval celé své dílo – totiž jak se z nižší, ba možná té nejnižší společenské vrstvy efektivně přemístit do nějaké vyšší, přesněji jak uniknout z geografické i mentální periferie prorostlé homofobií, šovinismem, hrubostí, naprostou chudobou, zanedbáváním, rasismem, nekonečnou ignorancí a stupiditou.
Už jsme si zvykli na to, že obálky Louisových knih zdobí jeho krásný obličej, a ten si dosyta užijeme i v Caillatově snímku, kde protagonista prakticky „nesleze z plátna“. Když už na okamžik mluví někdo jiný, jde o televizní moderátory z archivních záznamů pořadů, případně o herce v rolích napsaných podle Louisových děl. Kupodivu příběh muže, který po sedmnáct let skrýval, pokud možno i sám před sebou, svou homosexualitu, neirituje sebeprezentací – stačí si představit, kolika nešťastným duším už pouhá rekapitulace problému a popis cesty ven pomůže. A nebylo to lehké. Louisovi rodiče opustili vzdělávací systém v patnácti, respektive šestnácti letech, stejně jako před nimi jejich rodiče, stejně jako po nich jejich potomci. Až na Eddyho.
Hrát, že jsem někdo, kým se snad stanu
Édouard Louis ukáže štábu a publiku sflikovanou barabiznu, v níž v severofrancouzské Pikardii vyrůstal vedle bratra a sestry jako Eddy Bellegueule, čili Držtička, jak příjmení přeložila pro autorovu prvotinu Sára Vybíralová. Podíváme se na střední školu v Amiens, kam se chlapci díky pevné vůli a stipendiu podařilo odjet. I s předraženou pestrou bundou, kterou si vynutil na chudé mámě – aby kus oblečení, jak s úsměvem přiznává, ve vysněné destinaci vyhodil do odpadků. Vytoužená bunda byla totiž nakonec příliš pestrá, a místo aby ho začlenila do nového kolektivu, jak předpokládal a doufal, ukazovala zasvěceným, že mu čouhá sláma z bot.
„Musel jsem předstírat, že jsem někdo, v naději, že se tím někým jednoho dne stanu,“ vzpomíná na až kunderovskou hru, kterou jako vetřelec z jiné společenské vrstvy musel na sebe i na ostatní hrát. Se šaty a přízvukem a stravovacími návyky (včetně zvyků při stolování – slušně jíst, držet příbor i sevřené rty při žvýkání ho naučila kamarádka) doufal v Amiens setřást stigma pracující třídy. A právě na tomto stigmatu a útěku z něj o pár let později dokázal postavit celou svou literární dráhu a kulturní existenci vůbec. Ten pohledný, charismatický, otevřený muž, který do kamery tvrdí, že „nesnáší svůj úsměv, tak se snaží nesmát“, načež se prousmívá hodinovým zbytkem dokumentu.
V jedné z vět festivalové anotace se sice objevují ideologicky zatížené sociálněkritické termíny „proletářský“, „privilegovaný (intelektuál)“ a „vysoký kulturní kapitál“, ale vlivem režisérova umu naštěstí divák nemusí mít přes místy zdlouhavé, snad až otravné opakování jednoho a téhož pocit, že ho někdo doufá indoktrinovat a zaujmout pro ideje nové levice. Ačkoli tu zazní myšlenky typu „Pojem svoboda mi zní jako forma třídního násilí. Protože činí lidi odpovědnými za to, co jsou – za jejich neštěstí, za jejich chudobu.“
Neodolal tomu nutkání
Absolvent filozofie a její pozdější učitel François Caillat (* 1951) si posledních dvacet let vybírá pro své esejistické, často osobně laděné televizní i kinodokumenty výrazné kulturní osobnosti často spíše na levé straně politického spektra, včetně Michela Foucaulta a Julie Kristevy. Tentokrát si zvolil tu snad nejatraktivnější. Odbočme na moment do českých poměrů: V aktuálním vydání rozhlasového pořadu ČRo Vltava Akcent moderátorovi Sašovi Michailidisovi vysvětlovali šéfredaktor malého nakladatelství LEDA Rudolf Červenka a skutečně velmi kritický kritik české literatury a taky spisovatel Ondřej Horák, že současná česká literatura, zejména próza, a vlastně nejen česká, ale veškerá, stojí za prd. Vypůjčím si při této příležitosti páně Červenkovo tvrzení, že „literatura se nepíše kvůli veletrhu ve Frankfurtu; literatura, tedy ta opravdová, skutečná, vzniká tím (…), že někdo nemůže odolat ne té touze mít před sebou knihu, kterou jsem já napsal a někdo ji vydal, ale nemůže odolat tomu nutkání, aby vtělil do knihy svůj vlastní pohled, svoje názory, svoje cítění.“
A to je právě případ Édouarda Louise.
