Ukrajinská básnířka a redaktorka tamního veřejnoprávního rozhlasu Olena Husejnova (43), autorka básnických knih Superhrdinové či Zpáteční lístek, pro Reflex vzpomíná na to, jak jí Milan Kundera změnil život. V Reflexu č. 29, který vyjde 20. července, si přečtete hned několik kunderovských materiálů a vzpomínek z per tří jeho nejbližších přátel; dozvíte se také, jak na jeho odkaz navazují a jak jeho osobnost a dílo vnímají tři čeští prozaikové a tři tuzemské prozaičky. Jak ovšem takový Žert ovlivnil ukrajinskou literátku?
První knihou, kterou jsem od Kundery četla, byl Žert. V prosinci, na konci devadesátek. Tehdy jsem chodila do čtvrťáku, studentka pedagogického institutu v rusifikovaném průmyslovém městě. Měli jsme tam pouze tři knihkupectví, která nabízela především ruské klasiky a ruské paperbackové krimiromány. V lednu konečně začal kurz dějin anglické literatury, na což jsem dychtivě čekala celé ty čtyři roky. Doufala jsem, že to bude krůček k univerzitnímu studiu spíš než prodloužené školní hodiny, které prostě jen trvají 90 místo 45 minut. Představovala jsem si zajímavé přednášky, podnětné diskuse, inspirativní seznamy doporučené četby a honbu za odpověďmi na závažné otázky. První měsíc mého kurzu literatury bohužel přinesl naprosté zklamání. Přednášející nedokázal ani dokončit úvodní přednášku a dějiny anglické literatury se staly otravným převypravováním Beowulfa. A právě tehdy jsem z Kyjeva dostala Kunderův Žert.
V tom románu se Ludvík vrací do města svého dětství a vyznává se z nenávisti k němu; odhaluje, že to, co se zdálo být lhostejností, byla ve skutečnosti hluboko zakořeněná nenávist. Tato linie mnou od počátku rezonovala: „Ale klamal jsem se: to, co jsem pojmenovával lhostejností, byla ve skutečnosti zášť…“ Tohle je jedna z prvních vět onoho románu. Dodnes si ji pamatuju. Po přečtení toho souvětí jsem zrychlila tempo, vyprávění mě pohltilo. Přinášelo mi nezměrnou radost. Ve skutečnosti jsem nikdy neopustila město svého dětství, kde se mě nic nedotýkalo, od krajiny přes vůně a chutě. Přesto jsem se náhle cítila, jako bych odjela a zase se vrátila; nyní jako majitelka osvobozujícího práva nemít ráda a vysmívat se. Spousta pasáží Žertu se mnou zůstala navždy. Vybavuju si věty o hloupých žertech, lidové obřady páchnoucí po chloroformu, nenavyklost zraku i žití v pauze bez udaného konce… A bylo jich mnohem víc.
Po Žertu jsem se ponořila do Kunderova Valčíku na rozloučenou, do Knihy smíchu a zapomnění, Nesnesitelné lehkosti bytí a Nesmrtelnosti. Četla jsem ty knihy namísto svých učebnic pedagogiky a anglické gramatiky. Zároveň jsem zkoumala dějiny anglické literatury, spoléhajíc na Kunderovo dílo jako na svého jediného průvodce po rozumění a interpretaci prací Jezerních básníků i románů Fieldinga nebo Hardyho. Dočetla jsem Nesmrtelnost v červenci po zkouškovém období (z anglické literatury jsem dostala za dvě) a vydala se na svůj první výlet do České republiky. Navštívila jsem tu místa, o nichž Kundera psal – města, vsi, vlaky, hospody a vinárny – a naslouchala řeči, jíž hovoří jeho postavy.
Rok nato jsem dala sbohem svému rodnému městu, k němuž se vztahuju jako k místu, kam nijak nepatřím (vypůjčila jsem si Kunderova slova). Přesídlila jsem do Kyjeva a literatura se stala mou profesí. Ve své první sbírce poezie jsem vepsala aluze na Žert snad do každé z básní. Básnířka a překladatelka Marie Iljašenko je rozpoznala, když objevila mou knížku v pražské ukrajinské knihovně. Díky těmto aluzím jsme se s Marií spřátelily. Teď už vím, jaká je skutečně Kunderova Letná a Žižkov, a můj adresář zahrnuje telefonní čísla lidí jménem Lucie a Honza.
Cítla jsem však také hněv vůči Kunderovi; to když jsem se dozvěděla, že zakázal překlady svých prací do češtiny, o jeho polemice s Havlem, o jeho nechuti k poskytování rozhovorů a o příběhu udání.
Tak či onak, byl to Kundera, koho jsme s ukrajinským kulturologem Radomyrem Mokrykem probírali tři dny před ruskou invazí na Ukrajinu. V prvních dnech ruského útoku na mou vlast se mi v mysli vynořila epizoda z Kunderova eseje Úvod k jedné variaci. V tomto eseji Kundera živě popisuje své setkání s ruskými okupanty v roce 1968. Zablokovali jeho auto svými tanky, hrozili mu zbraněmi, důkladně zkoumali jeho osobní doklady. Ale vyjádřili též svou náklonnost k českému spisovateli a českému lidu obecně, zatímco hlavně jejich tanků a střelných zbraní zůstaly namířeny na Kunderu a český národ vůbec. Ta scéna se mi točila v hlavě, když jsem v noci z 24. na 25. února prchala úzkými polňačkami z Kyjeva, kam přijely ruské oddíly, na západ Ukrajiny.
Dnes jsem se rozloučila s Milanem Kunderou a uvědomila si, že byl mým prvním a nejryzejším profesorem literatury; vedl mě k odhalení těch nejkvalitnějších literárních děl a tvůrců, jaké jsem v životě poznala.
