Americká novinářka a spisovatelka Elizabeth Kolbertová (* 1961) se proslavila svojí knihou Šesté vymírání, za niž získala Pulitzerovu cenu. Česky nedávno vyšla její další (rovněž oceňovaná) publikace s názvem Pod bílou oblohou. V sérii dobře napsaných vědeckých reportáží ukazuje, že dnes už prakticky nikde nenajdeme neporušenou přírodu, ale všude jen „propojený lidský a přírodní systém“. Což je základní premisa, kterou musíme přijmout při jakýchkoli snahách tzv. přírodě pomáhat.
Existují kupříkladu tisíce druhů, které jsou „závislé na ochraně přírody“ (a jejich seznam se každým rokem rozšiřuje). I když by se jim podle publikace Pod bílou oblohou Elizabeth Kolbertové mohlo říkat také „druhy se stockholmským syndromem“ pro jejich naprostou závislost na těch, kteří je přivedli na pokraj vyhynutí.
Dopad asteroidu a zkamenělé emise
Lidské zásahy do „přírody“ jsou tak ničivé, že je autorka přirovnává k dopadu asteroidu, i když se snažíme napáchané škody odčinit: „Srážka s asteroidem, jež ukončila období křídy, vyhubila asi pětasedmdesát procent všech druhů na Zemi. Nikdo pro ně neplakal a nakonec se místo nich vyvinuly druhy nové. Lidé se však z nějakého důvodu – říkejme mu biofilie, starost o Boží stvoření nebo třeba strach, při kterém se zastaví srdce – zdráhají chovat jako asteroid.“ A proto pro záchranu ohrožených druhů podnikají technologicky složité operace jako umělý odchov, řízená migrace, ruční opylování, umělé oplodnění či nácvik vyhýbání se predátorům.
Autorka čtenářům představuje i vědce, kteří uvažují o tom, jak měnit emise uhlíku v kámen (případně chtějí kácet vzrostlé stromy a pohřbívat je do příkopů), nebo je zavádí mezi solární geoinženýry, kteří chtějí do stratosféry vystřelit miliardu odrazivých částic, aby na planetu dopadlo méně slunečního světla. Nápadů, jak bojovat s příliš rychlými klimatickými změnami, je spousta a některé působí značně fantasmagoricky, jiné poněkud reálněji. Jak se v knize říká, někteří jejich původci „přemýšlejí víc než jiní“.
Není cesty zpět
Kolbertová nad některými projekty takříkajíc metaforicky kroutí hlavou, případně neskrývá, že si není jistá, jestli jsou „naprosto skvělé, nebo naprosto šílené“. Vtipně je charakterizuje například jako spojení hrůzných experimentů doktora Moreaua spisovatele Herberta George Wellse s chvályhodnými ekologickými snahami Dětí Země. Paradox dneška však podle ní spočívá právě v tom, že se některým odvážným experimentům nevyhneme. Nejde prý ovšem o technooptimismus, ale spíše o „technofatalismus“: je to asi to nejlepší, co se dá za daných okolností vymyslet. Ekologickou krizi podle autorky musíme řešit i pomocí masivních technologických opatření, která jsou sice nutná, ale riskantní, protože u nich nikdy nevíme, jaké budou jejich vedlejší efekty. Jak se konstatovalo v jedné americké recenzi: kniha je dílem „dostatečně sebevědomého spisovatele“, aby si mohl dovolit přiznávat nejednoznačnost. Každopádně se zřejmě nikdy nevrátíme k původnímu stavu: čeká nás „bezprecedentní klima pro bezprecedentní svět“.
Paradoxy lidského zasahování do běhu světa dokáže autorka poutavě vylíčit pomocí odkazů na moderní či soudobou krásnou literaturu, ale i na archaické mýty. Člověk vybavený moderní technikou se totiž podle ní začíná podobat bohům, a to nikoli bohům stvořitelům: „Jsme Loki, který zabíjí krásu pro zábavu. Jsme Saturn, který požírá své děti.“ Kniha je apelem na to, abychom své moci využívali pokud možno konstruktivně. I když navzdory všemu stále nevládneme vševědoucností a schopností odhalit, kam povedou naše snahy, byť i sebelíp zamýšlené.
