„Doufám, že dostanu pokoj s HDMI připojením k televizi. Tak jak o to požádala během rezervačního procesu moje asistentka.“ – „Zajisté,“ řeknu okamžitě, protože vím, že rychlá a přesvědčivá reakce se počítá a pouze ta ujistí hotelového hosta o profesionalitě tohohle ubytovacího zařízení.
I přestože si okamžitě uvědomím, že jsem porušil to nejzákladnější pravidlo pro práci v hotelu: nikdy na nikoho nespoléhej, hlavně ne na svoje kolegy. „Příjemný pobyt,“ řeknu ještě důležitému korporátovi v obleku a pak ho pustím z hlavy a věnuju se jiným hostům.
Je pondělí podvečer. Ve velkém hotelu v centra města vrcholí příjezdy převážně byznys klientů, tzv. ALE TAK SNAD hostů. Všechno musí jít rychle rychle a bez zbytečných administrativních proluk. („Jak to, že se mě zase ptáte na jméno? Copak si mě nepamatujete? Já tu přece bydlím každý týden!“ – „Promiňte, já jsem tu nový, ani ne týden.“ – „ALE TAK SNAD si předáváte informace, ne?“)
Rychle rychle na pokoj... („Obyčejně dostávám upgrade do apartmánu.“ – „Ano, to ale jen v případě, pokud je apartmá k dispozici. Dnes bohužel není, dnes v něm bydlí někdo, kdo za něj i zaplatil.“ – „ALE TAK SNAD mi dáte přednost, ne? Copak nevíte, kdo jsem?“) Ještě rychle rychle do posilky a pak rychle rychle do hotelového baru na „ALE TAK SNAD víte, že nejím slaninu, ne?“ burger. Korporát otravný: velmi rozšířený a velmi neoblíbený hotelový druh.
Ten s HDMI požadavkem a jeho nasupená neodbytnost mě do deseti minut zasáhnou silou vracejícího se bumerangu. „Proč jste mi lhal?“ řve na mě do telefonu. „Lhal?“ – „To je skandální! Tady žádné HDMI připojení není!“
Zmínka o tom, že host o tuto službu skutečně požádal, se stydlivě krčí v koutě rezervačního okna, všimnu si na svém počítači, zatímco host na mě nadále křičí po telefonu. Hotelový pracovník rezervačního oddělení mu nepřidělil ten správný pokoj. Vyroním na něj celý ohňostroj omluv, žádná z nich ale není nic neplatná. Nevratně jsem mu zničil život. Skoro jako bych mu tím, že jsem mu podal klíč od pokoje bez HDMI, zamordoval celou jeho rodinu a zdemoloval celý svět. Já jsem HDMI: Hlupák Dutý, Mizera Imbecilní. Bude teď mít zpoždění do posilky a na hamburger.
I když všechny pokoje v tomhle hotelu mají televizi, jen některé z nich dovolují připojení k počítači přes HDMI, dozvěděl jsem se. Zorganizoval jsem rychlý přesun netrpělivého korporáta do pokoje s tou správnou televizí a myslel si, že je příběh u konce. Omyl.
O čtvrt hodiny později na mě zase řve, tentokrát osobně v přeplněné hotelové lobby. Vázanka mu divoce poskakuje po vzteklém, tepnami pulzujícím krku. Děláme si z něj snad prdel? My, nicky hotelové! Jsme snad úplní dementi, takhle plýtvat jeho drahocenným časem? Po šťavnatém bičování nadávkami z něj vypadne i informace, že v novém pokoji sice je ta správná televize, ale zas tam není dálkový ovladač k televizi. Pokojská ho tam po úklidu pokoje zapomněla nechat. Její nadřízená ani bagážista, který pomáhal hostovi přestěhovat se do tohoto pokoje, si toho nevšimli. Kdyby mě od vypěněného korporáta nedělil pultík recepce, tak mě rozdrásá a sežere jako rozzuřený lev raněnou antilopu. „Takhle s námi laskavě nemluvte, pane. Hned tam nechám jeden ovladač poslat. A znovu se vám omlouvám,“ vydoluju ze sebe další omluvu.
Jsem na podobné vyhrocené situace zvyklý a vlastně i vycvičený, jak na ně správně reagovat. Většinou je po sobě nechávám sklouznout, vyrovnávám se s nimi vcelku lehce a bez jakékoli viditelné újmy. Dnes se však poté, co uřvaný host odejde zpátky na pokoj, celý vnitřně chvěju, uvědomím si. Asi tohle dělám až příliš dlouho a pohár se dnes očividně naplnil. A brzy přeteče, nebo rovnou praskne.
Z mých úvah o akutní potřebě změny povolání mě vytrhne panika recepčních. Dojde mi, že zvoní telefon. Volá zas ten řvoun ze svého nového pokoje! Pracovníci recepce od zvonícího telefonu odstupují v hrůze, jako by to nebylo sluchátko, ale lepra. Přebírám iniciativu, koneckonců jsem tu nejvyšší hotelová šarže. Přepínám na autopilota a zvedám telefon.
Zbytek pracovního dne jsem v jednom velkém tranzu. Prožívám naplno klišé oné známé představy, že se člověk vidí z nadhledu a „mimo svoje tělo“ a jen odosobněně pozoruje své činy a skutky.
HDMI drama ve vysokém rozlišení, které se snažím režírovat a rychle dohnat do finále, bohužel pokračuje dál, konec téhle frašky je ale v nedohlednu. Korporátovi je později skutečně doručen ovladač na televizi. Ale bez baterek. Hotelový poslíček ovladač nezkontroloval a nepřišlo mu divné, že je tak lehký. Když se to jeho kolega snaží rychle napravit, přináší hostovi nové baterky. Dvě AA baterky. Ovladač ale potřebuje AAA baterky. Korporát už nekřičí, ani nemluví, jen zoufale sípe. Poslíček donáší dvě AAA baterky. Ovladač ale funguje jen se třemi. Korporát už ani nesípe, jen hyperventiluje a nehezky se šklebí. Poslíček přináší tři AAA...
Po chvíli rezignovaný a vyčerpaný korporát volá znovu a přerývavým, špatně srozumitelným hlasem vychrchlává oddělená slova. Z nich si poskládám nejnovější twist v téhle truchlohře o hotelových službách a pochopím, že jeho televize, která by asi měla být připevněna k posuvnému ramenu, aby se ke konektorům v její zadní části dalo jednoduše dostat, je bohužel upevněna přímo na zeď. „Nemám to tam jak strčit,“ dokončí vysíleně svou litanii korporát a asi i padne k zemi jako legendární řecký voják po předání zprávy Atéňanům o porážce Peršanů u Maratónu.
Já ještě trochu sil mám, a tak volám hotelového technika, který má zrovna službu. Tomu zdlouhavě a dopodrobna shrnuju celý dosavadní průběh této causy a žádám ho, aby televizi částečně odšroubovat, odtáhl od zdi a umožnil hostovi do ní zasunout svůj HDMI kabel. V momentě, kdy mi technik odpoví, že my přece v hotelu žádnou televizi s HDMI připojením nemáme, se mi zatmí před očima. Odložím telefonní sluchátko na stůl a s nepřítomný výrazem opouštím recepci.
Nohy mě samovolně zavedou na střechu hotelu. Asi si mám zakouřit (normálně nekouřím). Nebo skočit. Tady, vysoko nad ruchem města, vládne klid a mír. Obličej mi chladí osvěžující vánek. Po chvíli si všimnu, že je tady se mnou taky spousta mých kolegů a kolegyň.
Nikdo z nich nekouří.
