„Šla jsem o víkendu do obchodu pro chleba, potkala toho správného člověka a nakonec jsem si kromě pečiva koupila i místo posledního odpočinku,“ svěřila se mi moje irská teta Ella.
„Pobyt někde v sanatoriu? Místo v domově důchodců?“ nechápal jsem.
„Ne. Koupila jsem si hrob,“ řekla Ella. „Výhodně a z druhý ruky. Třeba bych ti taky mohla jeden sehnat. Už nejsi nejmladší.“
Ne že by hrobové místo na hřbitově, který je nejžádanějším ze všech městských krchovů, a to proto, že je z něj prý krásný výhled na městské centrum překypující životem, bylo nějak vysoko na mém nákupním seznamu. Ale zajímalo mě, co vede zdravou šedesátnici plnou života k tomu, že si během nedělního dopoledne koupí díru v zemi, a taky rád jezdím autem do částí města, kde jsem ještě nikdy nebyl. Nabídl jsem tedy Elle, že ji tam odvezu a že se na ten super kauf pojedeme podívat. Očíhnout svoji poslední destinaci, jak poznamenala teta.
Cestou na hřbitov mi podala doplňující informace. V neděli v supermarketu prý odbočila do uličky, ve které ještě nikdy nebyla, a tam se mezi regály s hřbitovním zbožím dala do řeči s bývalým sousedem. Soused si prošel nedávno zlým rozvodem. Dokonce tak zlým, že se s bývalou manželkou rozhodli nenaplnit romantický plán věčné lásky, který jim nachystala vnoučata k padesátému výročí svatby. Potomci sousedových potomků jemu a jeho exmanželce nadělili dva oddělené hroby hned vedle sebe, aniž by věděli, že manželství jejich prarodičů je dávno mrtvé a už není šance jej oživit. S ošklivým koncem půlstoletí trvajícího manželství přišlo i ošklivé rozhodnutí: nechci vedle tebe ležet ani jako mrtvá! A tak se soused, nyní rozvedený, rychle potřeboval zbavit svého hrobového místa. Teta Ella, která ráda pročítá letáky supermarketů a ví o každé slevové akci, během konverzace s čerstvě rozvedeným penzistou okamžitě rozpoznala výhodnou nabídku. Během několika následujících dní si vyměnili pár e-mailů s podrobnostmi, pak mu Ella přeposlala peníze a hrob byl ani ne týden po setkání v obchodu její.
Zaparkoval jsem před hřbitovní zdí. Vystoupili jsme z auta do nevlídného šedavého chladu. „Je to tu krásný,“ rozplývá se teta Ella nad blátivou cestou vytyčenou prázdnými plastovými láhvemi, použitými kondomy a jinými odpadky. Cesta nás vede do polorozbořené hřbitovní brány. Čím to je, že i v letních dnech je na hřbitovech chladno jak na podzim a že i během slunečného dne jsou zšeřelé a temné?
„Fakt nádherný,“ řeknu a tlumím v sobě sarkasmus, protože ten si teta nezaslouží. Taky si zapínám košili a třu paže, protože se do mě dala příšerná zima. Zahřát se mi ale nedaří. Když konečně najdeme tetino hrobové políčko a po vzrušeném zvolání „Tak tady budu spinkat!“ je to ještě horší: tělo mi ovine ledový šmirglpapír husí kůže. Teta Ella mi nadšeně ukazuje kus země pod stromem jen kousek za hřbitovní zdí.
„Já zkrátka chci vědět, kde pak budu. Navíc tady strávím celou věčnost, tak je dobrý to místo znát.“
Přemůžu se a řeknu: „Chápu.“ A pak znovu dodám: „Fakt krásný.“ A potom mlčíme a jen koukáme na drny s trsy uschlé trávy, co máme před sebou.
Po chvíli se rozhodnu prolomit naše mlčení a rozmělnit tuhle morbidní podivnost praktickým poznatkem: „Je to dost blízko hlavnímu vchodu.“
„Přesně tak,“ řekne teta opět s nadšením a rozhlédne se po rozlehlém hřbitovním areálu. „Naši kluci jsou dost líní. Sotva mě navštěvujou teď, když jsem ještě naživu. Tak to aspoň nebudou mít o Dušičkách tak daleko.“
„Hm,“ řeknu a začnu se propadat do neveselých úvah. Až na to přijde, kde budu ležet já? Chci vedle někoho ležet? A kdo bude navštěvovat mě, když žádné potomky nemám? Naštěstí mě z úvah vytrhne hluboký mužský hlas: „TAKŽE TADY.“
Vyděšeně se s Ellou otočíme a rozhlížíme se kolem sebe. Na kratičký moment mi hlavou prolétne myšlenka, že se tenhle hřmotný hlas neozval ani zleva, ani zprava, ale rovnou tam seshora. Pak si ale přece jen všimneme tmavé siluety nenápadného staršího muže pět řad hrobů od nás. Mysleli jsme si, že jsme v téhle části hřbitova sami, ale když se pozorně rozhlédnu kolem, spatřím hned několik osob pohybujících se mezi hroby. Je tu vlastně docela živo. Muž s dunivým hlasem se sklání nad náhrobkem a očividně k němu promlouvá.
„Každý se se smrtí blízkých vyrovná po svém. Řekla bych, že to někdy pozůstalým přináší útěchu, takhle mluvit k hrobům svých blízkých,“ zašeptá Ella a pokračuje: „Hmm, mí synové toho moc nenamluví. To spíš budu já promlouvat z hrobu k nim než oni ke mně.“
„A KOLIK ŽE TO STÁLO?“ ozve se za námi. Znovu se otočíme.
Pán s hromovým hlasem vede s hrobem regulérní konverzaci a snad i očekává odpovědi na své otázky, dojde nám. Začneme se tomu s tetou trochu chichotat. Po chvíli se to ale vysvětlí. Jakási žena, nejpravděpodobněji manželka, kterou jsme do této chvíle nemohli vidět, protože byla v podřepu, nebo dokonce na kolenou a skryta za náhrobky, se zvedla. V ruce motyčku. Špinavou rukou poplácala muže po paži.
„Deset tisíc eur za jeden. Takže dvacet dohromady, drahoušku,“ odpověděla žena.
Otočíme se zpět k tetině políčku. Chichotání už nás přešlo.
„Částka odpovídá. Asi šťastný pár, který to do hrobů vedle sebe dotáhne,“ zašeptá vědoucně Ella.
Najednou mám toho všeho hřbitovního dost a taky už je mi zima k nevydržení. „Ello, počkám na tebe v autě,“ řeknu jí a celý zkřehlý opouštím zahradu smrti a romantických plánů až za hrob.
Když si ke mně Ella po chvíli přisedne do vytopeného auta, zeptá se mě: „A co děláš, zítra? Nepojedeme sem zase? Chci si tady na to zvyknout.“
„Zítra bohužel nemůžu,“ řeknu, i když zítra můžu, a nastartuju.
Cestou domů se snaží Ella dovolat svým synům. Žádný z nich jí to nebere.
