Jeden z nejočekávanějších filmů tohoto roku právě dorazil na Netflix. Román Na západní frontě klid zná snad každý, většina pak i dvě legendární a mnoha cenami ověnčené adaptace. Jenže teď se tato látka vrací domů, do Německa. A nutno podotknout, že naši západní sousedé stvořili protiválečný opus, který vám nedopřeje klidného spaní. A navzdory stoleté mezeře mezi dějem a současností poskytují i realistický pohled na to, jak to asi momentálně vypadá na Ukrajině.
Hned v úvodu hodnocení je potřeba zaujmout jasné stanovisko k tomu, jak moc má audiovizuální dílo ctít knižní předlohu. Dílo Ericha Marii Remarqua ve své době přineslo zdrcující protiválečné svědectví. Romantické představy chlapců o vznešeném boji za svou vlast doslova utopil v bahně a krvi zbytečného konfliktu. A stejné poselství servíruje i německý režisér Edward Berger. Děj jeho snímku se postupně s ubíhající stopáží s knihou rozchází a celá řada momentů vyznívá jinak. Za mě to ale nevadí. Berger vytvořil snímek pro generaci, pro kterou bude Na západní frontě klid jen abstraktní kombinací čtyř slov ze seznamu povinné četby. A protiválečnou tématiku jí prezentuje se stejnou naléhavostí, jako to před sto lety udělal Remarque.
Pojďme ale k samotnému filmu. Ten nás ihned vrhá mezi zákopy, kde jen s malými přestávkami strávíme masivních 150 minut. Jednotlivým vojákům se přilepíte na záda a už z nich neslezete. Fascinovaně budete sledovat naturalistickou podívanou, ve které si lidé dokážou navzájem dělat ty nejhorší věci. Počínaje bezhlavým nabíháním na kulometné hnízdo, přes útok na bodáky, vrhání granátů, bezradný střet s prvními tanky či plamenomety až po naturalistické souboje na zatraceně ostré polní lopatky. Vojáci tu nejsou nic než jen maso do mlýnku. A to doslova.
Bahno a opulentní síně
Bezhlavá jatka jsou přerušována momenty klidu, ticha a přemítáním nad tím, jak jsme se dostali až sem a proč vlastně bojujeme. Zatímco miliony mladých mužů umírají rozstříleni a zmrzačeni v bahně, banda generálů v opulentních síních a přestylizovaných vlacích jen marně polyká svou pýchu a pokouší se domluvit na konci bezcílného zabíjení. Kromě hlavní dvojice vojáků, které ztvárňují Felix Kammerer a Albrecht Schuch tu exceluje také známý německý herec Daniel Brühl. V roli šéfa německé delegace nám jen v pár větách, gestech a pohledech ukazuje, jak těžké je přemluvit fanatiky, aby válku ukončili co nejdříve. I díky němu je pak patrné, že při podpisu německé kapitulace se druhá světová válka rodí přímo v osudném vagonu z Compiègne.
Kamera je precizní, hudba místy možná až zbytečně rušivá. Jindy ale odvážné tóny Volkera Bertelmanna zase podtrhují tu vážnost, tu syrovost a tu zase absolutní zbytečnost situací, do kterých se hlavní hrdinové dostávají. Audiovizuální složka tu hraje prim a sám jsem se přistihl, že kontroluji v databázi ČSFD, zda tenhle snímek nerežíroval třeba Steven Spielberg nebo Christopher Nolan. Němci opět dokázali, že jsou v kinematografii o parník před naší produkcí. Je to škoda zvláště ve chvíli, kdy se většina lokací natáčela právě v Česku a velké procento lidí v titulcích tvoří Češi.
Na Oscara
Na Západní frontě klid je po všech směrech brilantní snímek, který se po dlouhé době Netflixu povedl a vy máte dojem, že tady peníze opravdu šly tam, kam měly. Jediná škoda je, že ho našinec neuvidí na velkém plátně, parametry na to má. Navíc v něm jde i o něco víc než jen o prvoplánovou brutalitu a surovost. Ukazuje nám, západním romantikům, že momentální běsnění na Ukrajině probíhá dost podobně, jen podstatně modernějšími zbraněmi. Psychopatický „generál“ z Kremlu posílá ve stejném tempu na smrt tisíce nevycvičených branců, kteří umírají stejně rychle a zbytečně v bahně a mrazu tak, jako jejich předchůdci před 100 a 77 lety. Tohohle pocitu se při sledování Bergerova snímku nezbavíte. Pokud Na západní frontě klid získá Oscara (nebo i víc Oscarů), nebudu překvapen.
