Nakladatelství Lidové noviny vydalo ve spolupráci s Masarykovým ústavem a Archívem Akademie věd České republiky paměti národně socialistického politika a novináře Josefa Davida, zvaného Joža.
Nesou název VZPOMÍNKY NA DESET LET PO MNICHOVU (1938–1948) a edičně je připravili Josef Tomeš a Richard Vašek, historici a vědečtí pracovníci obou výše zmíněných institucí,
Josef David se osobně účastnil dramatických a zároveň i tragických dějových zvratů, následujících po přijetí mnichovského diktátu a signalizujících neodvratně se blížící vypuknutí druhého celosvětového válečného požáru. Čtenářům přibližuje ponurou atmosféru skomírající druhé republiky, pouhého stínu demokratické první republiky Masaryka a Beneše i zárodky formujícího se domácího odboje. Popisuje také málo známou činnost československé odbojové expozitury v Jugoslávii, našem někdejším spojenci v rámci Malé dohody, v letech 1939 až 1941 a v tehdy britské Palestině roku 1941 i nebezpečnou plavbu z Egypta do Anglie, která v sobě po zkázonosné politice appeasementu našla odvahu postavit se rozpínavému Německu.
Jak se žilo v desetiletí po Mnichovu?
Ovšem ani v Davidem vytouženém Londýně nebylo kvůli častým náletům Luftwaffe právě bezpečno. Metropole na Temži dokonce i po nezdaru německého letectva v bitvě o Británii musela čelit hrozbě, jakou dávno nepoznala. A aby všech běd nebylo málo, přidružily se k nim rozbroje mezi exilovými demokratickými politiky a komunisty…
Desetiletí po Mnichovu, jemuž David zasvětil své memoáry, uzavírá raketový nástup dravých a mocichtivých komunistů po Vítězném únoru 1948. David vedle autentického svědectví interpretuje i vlastní hodnocení inkriminovaných událostí a lidí s nimi bezprostředně spjatých. Cenné je, že své bezprostřední, dobové dojmy a názory porovnává s postoji, k nimž dospěl často až mnohem později, s odstupem času. Jako bystrému glosátoru dění mu neunikly ani propastné změny charakteru některých až příliš „elastických“ lidí. Jeden postřeh stojí za citaci.
Davidovo svědectví o taképátečníkovi
„Za první republiky se skupina intelektuálů zúčastňovala vždy v pátek za přítomnosti prezidenta T. G. Masaryka schůzek u Karla Čapka. Byli známi pod jménem ,pátečníci‘. K nim náležel také spisovatel František Kubka. Dráha tohoto ,taképátečníka‘ stojí za povšimnutí. Za první světové války dostal se do ruského zajetí, do legií nevstoupil a v táboře byl znám jako austriák. Po návratu do vlasti stal se členem vládního (říkalo se ,hradního‘) časopisu Prager Presse a sloužil oddaně šéfredaktoru – ,reakcionáři‘ – Laurinovi. Za okupace se stal úředníkem v Moravcově ministerstvu a po válce byl jmenován vyslancem v Bulharsku, odkud po revizi jeho ,vzorného‘ hospodářství provedené komisí ministerstva zahraničí byl odvolán do Prahy. Přišel únor 1948 a z bývalého masarykovce se stal udatný bijec za nové pány; zůstal klidným k útokům na Masaryka, neozval se, když byly z knihoven vyhazovány a vandalským způsobem káceny jeho pomníky. Dokonce vydal román Mnichov, v němž zesměšňuje Masaryka, Beneše, Čapka, šéfredaktora Laurina a všechny, k nimž se kdysi přímo devótně choval.
Je těžké najít slova pro chování tohoto taképátečníka.“
Co dodat?
