Svérázný blog s prostým názvem Žena filmového kritika před třemi lety málem získal Magnesii Literu, nyní jeho anonymní autorka vydává knižně již druhou summu svého žití. Nejen cinefilové, feministky obecné a urvané mámy-intelektuálky věčně s jazykem na vestě se mohou radovat: zde jim kdosi vědoucí sarkasticky a detailně shrnul esenci jejich dennodenního pachtění tak, aby se mu mohli skrz slzy zasmát.
Malé nakladatelské značce Listen se v posledních pár letech daří vydávat knížky, o nichž se mluví a které se cení (mj. Tři kapitolyDaniela Hradeckého nebo Praskliny Kláry Vlasákové). Po rovných dvou letech od první publikace v Listenu opět publikuje i Žena filmového kritika: ještě před Vánoci vydala v knížce s červenou ořízkou a ilustracemi Prokopa Wilhelma deníkové glosy rámované pandemií a Kritikovými zraněními včetně zahoření – nikoli pro film, leč pomocí hořlaviny. Soudě dle knížky nazvané Žena filmového kritika 2: Den zúčtování musí být ve středočeské vesnici, kde rodina ŽFK se třemi ratolestmi přebývá, nadmíru živo a veselo.
Špatně předstíraný nadhled?
„Celý tento blog vznikl ze špatně maskované nenávisti k filmovým festivalům a ze špatně předstíraného nadhledu nad stylem života, který průměrní kritici vedou,“ napsala před rokem ŽFK na svůj Facebook. V rozhovoru, který vyšel právě dnes v Reflexu č. 6/2022, zrod své autopsychoterapeutické blogové platformy, existující už pět let, specifikovala: „Myslím, že hlavním důvodem je moje stále nezpracované trauma z filmu Andrej Rublev, který je nekonečný, černobílý, pořád tam někdo pobíhá s kusem pytle přes hlavu a hledá smysl bytí a já u něj usnula, což mě málem stálo můj romantický vztah, který s Kritikem bezesporu mám. Ale hlavně asi šlo o nějaký druh šťastného přetlaku. Já se totiž drtivou většinu života s Kritikem skvěle bavím. A pokud jsou tu věci, které mě skutečně trápí nebo bolí, vůbec o nich nepíšu. Takže jo, přetlak štěstí, to bude ten pravý důvod.“
Jsou Kritikovi noví Homolkovi?
Kouzlo zápisků ŽFK spočívá v autorčině až jirotkovské jazykové komice, ve schopnosti glosovat z pozice údajné intelektuální outsiderky díla vysoké kinematografie i prachobyčejnou populární kulturu a v poutavém mixu osobního a obecného – v ochotě se, přes veškerou anonymitu, obnažovat a větrat příhody svého muže, Kritika, i dvou dětí, Kritičky a Kritička. Jak Kritik nese fakt, že ŽFK pere jeho špinavé trencle veřejně?
„Bezesporu existuje hromada partnerů a partnerek, kteří by tohle nesnesli, třeba všichni moji bývalí," řekla Reflexu. „Kritik je ale příčetný člověk a moc dobře ví, že i když některé věci napíšu se zpožděním, u některých změním okolnost nebo je společně propojím, je to vlastně všechno pravda. Pro mě je jedním ze zásadních rysů jeho mužství a dospělosti, že se za svoje trencle nestydí. Já třeba někdy jo, ale on nikdy,“ dodává ŽFK, jejíž knihu prý čtou proti všem vydavatelským předpokladům i muži, kteří u toho pociťují hlubokou úlevu, že není jejich žena.
Od blogu k románu
Níže vám nabízíme tři otázky a odpovědi, které se do tištěného Reflexu nevešly. Rozhovor byl pořízen ještě předtím, než Ženu filmového kritika do pomyslné všelidové síně slávy, se vší pompou a parádními ateliérovými fotkami Lucie Robinson (i na nich samozřejmě skrývá tvář), uvedl dnes možná nejpopulárnější tuzemský ženský časopis, Žena a život. Pokud nepatříte mezi jeho čtenáře a nezdály by se vám ani historky jedné obyčejné rodiny, jejíž členové na sebe často tahají nože nebo aspoň zápalky, pouštějí si plyn a jejich spotřeba borovičky je na pováženou, vězte, že ŽFK se už tři roky chystá na psaní románu – a myslí to tentokrát smrtelně vážně.
„Soused, otrlý manažer, měl včera na zadku zapraných tepláků takovou díru, že jsem stěží potlačovala chuť mu tam zastrčit celou hlavu a spáchat tak rituální sebevraždu,“ píšete ve Dni zúčtování. Jak jsem z vašich zápisků z loňského roku pochopila, koronavirová pauza vám tak nějak nesedla, jakkoli by si konzervativní/pitomý člověk mohl říci, že jste byla jako „žena na mateřské“ stejně pořád doma, tudíž se pro vás nic nezměnilo…
Heleďte, sedla i nesedla. Já dodnes čerpám z toho nucenéno zastavení a nadechnutí se, které musela naše rodina udělat. Žili jsme těsně před pandemií jako blázni, Kritika úplně ovládl pocit, že musí objet všechny festivaly světa a že hlavně nesmí žádný z nich vynechat napodruhé, protože by se pak asi přišlo na to, že se to celé bez něho v klidu obešlo, a už by ho nikdy nikdo nikam nepozval. Já byla to samé v bledě modrém doma i ve svojí práci, protože i já nějakou mám. A pak nám pár lidí kolem onemocnělo, někdo umřel a někdo zase naopak ne, a byl to super čas si navzájem říct Ty vole! To jsme udělali. Za nás je tedy pandemie hlavně drsnou příležitostí, se kterou nějak pracujeme. Má to rezervy, ale snažíme se.
„Porno je totiž u nás doma jedinou odnoží kinematografie, do které mám co mluvit,“ píšete dál. Zjevně i vaše domácnost popírá generové stereotypy; Kritik byl dokonce jistou dobu na rodičovské dovolené… Co ještě je v intelektuálově rodině na vsi jinak?
Je tu víc bláta. Když chcete dobré kafe, jdete tři kilometry polem. Na Kritikovo první letní kino přišlo sedm lidí, když o rok později přizval do dramaturgie souseda řidiče autobusu a dva ajťáky, přišlo sto. Pořád se učíme. Kritika se snaží vtáhnout do svých řad místní sbor dobrovolných hasičů. Jsme pekelně soustředění, ale stejně nám často něco uniká.
Kvůli pandemické situaci na sklonku loňského roku jste zrušili křest Dne zúčtování. Nahradíte ho, nebo spadl do koše k všem ostatním zrušeným kulturním akcím?
Vy se na to sice neptáte, ale já vám to stejně řeku, ostatně Zdeňku Svěrákovi to taky vždycky projde. Já jsem na to zrušení svým způsobem hrdá, protože nás k tomu nic nenutilo. Rozhodli jsme se takhle spolu s hosty, kteří měli na křtu číst. Nechtěla jsem se svojí akcí pro sto lidí stavět vedle zpráv o kolabujících nemocnicích. Krize skončí, to krize dělají. A pak naběhneme my a zorganizujeme to znovu. Hrozně se na to těším, protože křest prvního dílu mých zápisků před dvěma lety jsem málem nepřežila, jak jsem se spolu s ostatními musela smát vlastním vtipům. A protože se v mezičase stihl Kritik vznítit, napsat knihu a odejít na rodičovskou dovolenou, šacuju to na úspěch i tentokrát.
