Jak vzniká nízkorozpočtový film typu Okupace?

Poslední dny často dostávám otázku: „Jaký další film byste chtěl udělat?“ Odpovídám, že nejraději nějaký Okupaci podobný. Jak v něm nejsou peníze, je víc o svobodě. Jenže podobný film je strašně těžké napsat: ten se nevysedí, impuls musí přijít zvenčí. V tomhle případě šlo o historku jistého Kozy, vlastním jménem Zdeňka Vaňury, otce mých spolužáků ze základní školy na Čapajeváku (dnešní Lobkovicovo náměstí v Praze; pozn. red.). On coby klasická žižkovská figurka napsal dvě knížky autobiografických čundráckých povídek. V jedné popisuje, jak mezi čundráky existovaly dvě party: jedna fandů do amerických vojáků a uniforem a druhá do německých. V té německé byli obávaní páskové – jistí Pukavec a Zavináč.

Takže je to původně žižkovská historka?

Ano, i když ti dva ze Žižkova nebyli. Lidi se jich docela báli, protože se hodně rvali. Jednou, když šli ožralí někde parkem, našli namol nalitého ruského vojáka. Vzali ho do sklepa a zinscenovali komedii, že ho přepadli nacističtí vojáci. Dle Kozovy interpretace ho nakonec zabili. Snažili jsme se dohledat, jestli je ta historka reálná, ale podle oficiálních pramenů tady během okupace žádný voják Sovětské armády rukou československého občana nezemřel. Což, přirozeně, nemusí nic znamenat… Scénář jsme psali ve třech, s Markem Šindelkou a Vojtěchem Maškem, a dost dlouho jsme vedli diskusi, jestli toho vojáka máme nechat zabít. Nakonec jsme došli k názoru, že je správné nechat ho žít.