nahoru

Scenáristka seriálů Terapie nebo Až po uši Tereza Dusová literárně debutuje humoristickým románem

Kateřina Kadlecová 28. prosince 2021 • 09:50
K ženským postavám teprve dozrávám
K ženským postavám teprve dozrávám
• foto: 
Nguyen Phuong Thao

Zapomenutý ostrov někde v Pacifiku, jejž vydalo nakladatelství Cosmopolis, je románem rozporů i smíření v rodinných vztazích. Zejména jde o vztah otce a jeho nejstaršího syna Huga: první se pomalu loučí se životem, druhý ve svých bezmála čtyřiceti letech o životě neví vůbec nic. Vtipný, jasnozřivý příběh, oslavující tuzemskou saturninovskou tradici a místy vzývající tzv. české trapno, jako by spolupracovnice režisérů Jana Hřebejka či Petra Zelenky Tereza Dusová (41) napsala pro všechny, kdo si potřebují odpočinout od koronavirového zpravodajství, od srdce se zasmát a bez paniky se smířit s osudem i se sebou samými.

Co vás k napsání Zapomenutého ostrova někde v Pacifiku inspirovalo?

Startovní výstřel padl náhodou před dvanácti lety v Norsku. S kaž­dým dalším fjordem a rybářem, které jsem tam viděla, jsem vykřikovala, že to by bylo něco pro tátu a že ho tam musím vzít. Norsko jsme s mužem projeli od jihu na sever a těch fjordů tam pár je, takže někde před Nordkappem už se neudržel a řekl něco ve smyslu: „Táta není nejmladší, tak abyste to vůbec stihli.“ My totiž v rodině o věcech tak dlouho diskutujeme, že na ně často nestačí dojít. S knížkou to bylo podobné: příběh jsem načrtla hned po návratu z Norska a před devíti lety, když mi nečekaně padla práce na jednom seriálu, jsem se k němu vrátila a napsala první kapitolu.

A co ty ostatní kapitoly?

Ty nic. Pak jsem totiž začala psát pro HBO a rodit děti. Smlouvu na knížku jsem podepsala pár dní před prvním lockdownem na jaře 2020, to jsem pořád měla jen první kapitolu a vůbec netušila, co nás všechny v následujícím roce čeká. Původně jsem se v Zapomenutém ostrově chtěla vypořádat s tématem odchodu rodičů, ale, zpětně viděno, je to spíš kniha o dospívání. A dospívání bolí, i když třeba dospíváte až na prahu středního věku jako Hugo. Zvlášť když si bolístky pěstujete a vydatně je zalíváte. Jak během psaní doba potemněla, rostla moje potřeba zpracovat obě témata s nadhledem a, pokud možno, pozitivně.

Těch více než dvě stě stránek nakonec přes všechny karamboly pozitivně vyzní i díky propracovanému suchému, ironickému humoru, množství pamětihodných hlášek, životních postřehů, anekdot a jazykových hříček. Jako seriálová scenáristka však znáte sílu televizní obrazovky, její dosah a vliv v porovnání s knihou, rozdíl výše spisovatelova honoráře v porovnání s tím scenáristovým v momentě, kdy se dílo povede… Proč jste svůj námět raději nezpracovala jako filmový scénář?

 

Premium

Přečtěte si článek s předplatným Premium Plus

Získejte neomezený přístup na devět různých služeb včetně Reflex.cz




Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.