nahoru

Žhavé léto 1968: Pražské jaro bulharskou optikou

Jaroslav Šajtar 13. ledna 2022 • 10:00
Obálka Nikolovovy knihy
Obálka Nikolovovy knihy
• foto: 
Archiv nakladatelství Academia

Letos se na téma obrodného demokratizačního procesu a násilného potlačení pražského jara vyrojilo snad více titulů než před třemi roky, kdy jsme si připomínali kulaté jubileum těchto převratných událostí.

Pražské Nakladatelství Academia přispělo k tomuto boomu měrou velmi důstojnou. Mimo jiné vydalo v překladu Jany Georgievové obsáhlou, více než pětisetstránkovou dokumentární, ale do nemalé míry také memoárovou knihu Angela Nikolova ŽHAVÉ LÉTO 1968 s podtitulem Pražské jaro, „bratrská pomoc“ a Bulharská lidová republika.  

Očité svědectví je nenahraditelné

Autorovou předností je, že události léta osmašedesátého roku zažil jako přímý svědek, neboť v té době studoval na Českém vysokém učení technickém a na Univerzitě Karlově v Praze a protiokupačních protestů se osobně zúčastnil. Po návratu do bulharské metropole Sofie vystudoval dějiny a filozofii. Je tedy pro napsání tak rozsáhlého díla erudován dvojnásobně: jako přímý aktér bouřlivých událostí (očité svědectví je nenahraditelné) a jako člověk vystudovaný.

Přínos jeho práce je o to cennější, že o účasti Bulharské lidové armády na srpnové invazi, a přiznejme si to, Bulhaři nehráli zdaleka klíčovou úlohu, toho v naší odborné literatuře je jako šafránu. Největší averze se z pochopitelných důvodů vždy soustřeďovala na nenáviděné „Rusáky“. Přitom Bulharská lidová armáda byla – na rozdíl od ostatních okupačních vojsk – jediná, jež zaznamenala úmrtí svého vojáka v důsledku násilné činnosti československých občanů, i když se tak nestalo v boji.

Samostatný stát, nebo sovětská provincie?

Historik, novinář, spisovatel a scenárista Nikolov se v první části zevrubně věnuje jak historickému pozadí pražského jara, jeho vnitropolitickým i mezinárodním souvislostem, příčinám a průběhu, tak i každodennímu životu vojáků i občanů. A vyvrací zakořeněné mýty, jež dotčené události provázejí.

V druhé části se zabývá i – z hlediska vojáků základní služby – neutěšenými poměry v Bulharské lidové armádě a ohlasy na intervenci v zemi pod Rodopy, a to od srpna žhavého roku 1968 až po současnost.

Bulharsko Todora Živkova napodobovalo Sovětský svaz natolik slepě, že se objevovaly jízlivé otázky, zda je vůbec samostatným státem, a ne jen pouhou sovětskou provincií s vlastním ministerstvem zahraničních věcí a zastoupením v Organizaci spojených národů, jako měly například Běloruská a Ukrajinská sovětská socialistická republika. Proto je spíše úsměvné hovořit o Živkovově roli v době událostí v Československu. Není pravda, jak se občas traduje, že nápad vojenské intervence vyřkl jako první. Říkal totiž vždy jen to, co mu předem nařídil Leonid Iljič Brežněv. Jeho návrh vpádu do Československa tedy jenom papouškoval Brežněvův zákulisní hlas.

Jaroslav Šajtar




Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.