nahoru

Činohra ND: Jak porevoluční události a noví ředitelé, režiséři i herci ovlivnili Zlatou kapličku?

Veronika Bednářová25. února 2021 • 11:00
Kniha Zpětné zakreslení cesty
Kniha Zpětné zakreslení cesty
• foto: 
Nakladatelství Akropolis

Kniha Zpětné zakreslení cesty s podtitulem Činohra Národního divadla v letech 1990–2015 vyšla v nakladatelství Akropolis loni v listopadu a období, kdy do zlaté kapličky kvůli viru nesmíme, je pro ni paradoxně výhodné. Poctivě zpracovaná, erudovaná, čtivá, graficky úhledná publikace o pětadvaceti živých porevolučních letech nejsledovanější české činoherní scény nám připomíná, že je dobře, že Národní máme – a že se současná podoba nezrodila jen tak z ničeho. 

Dramaturgyně, dramatička, kritička, kulturní redaktorka a spisovatelka Alena Zemančíková (* 1955) dílo sestavila z relevantních kritických ohlasů doby (prostor a hlas věnovala renomovaným i mladším divadelním kritikům), z rozhovorů, interních zpráv ND a dalších materiálů. Její osobní pohled příliš necítíme, a pokud ano, tak velmi nenápadně. Více než třistapadesátistránkový, pokojně plynoucí text přesto zůstává stravitelný i pro ty, kteří si leckdy až úsměvné „boje“ o poslání zlaté kapličky v 90. letech už nepamatují, nebo je zkrátka nezažili.

Faktografické popisky by pomohly

I z tohoto důvodu je zásadní, že se v knize kromě politických sporů o podobu činoherního Národního ve svobodné době objevují také pregnantní popisy stěžejních inscenací – zůstávají tak alespoň symbolicky zachovány pro příští generace. Knize by naopak prospěly faktografické popisky u obrazového materiálu; ukázky z textu, které jsou místo nich používány, jsou nekonkrétní, a tudíž spíš matoucí.  

Publikace je rozdělena do tří částí mapujících funkční období tří uměleckých šéfů, z nichž všichni přišli z menších, alternativnějších, „sklepních“ scén.

Ivan Rajmont na scéně

Úkol pohnout s náklaďákem zvaným Národní po sametové revoluci čekal v roce 1990 na Ivana Rajmonta. Část nazvaná Vpád barbarů, ta nejkontroverznější, popisuje stávající soubor činoherců (za všechny Luděk Munzar, Jana Hlaváčová a jejich tehdy bohatě medializované výpovědi) poněkud nespravedlivě jako nepružné konzervativce, kteří nezvládli příchod progresivního divadelníka. Na detailnější, objektivnější rozbor tehdejší situace ani na obecnější pohled na dramaturgickou krizi, kterou v první polovině 90. let procházelo celé české divadlo, nezbylo místo…

Kovalčuk, Dočekal... a kdo dál?

Druhá část knihy, Dramaturg z Moravy, popisuje o poznání klidnější (možná až moc) období spoluzakladatele prostějovského HaDivadla Josefa Kovalčuka, hodnocené jako spíše neúspěšné. Kovalčuk v letech 1997­–2002 proslul několika neotřelými dramatizacemi, angažováním hrstky zajímavých herců (za všechny Vladimír Javorský), a především progresívních režisérů (Jan Antonín Pitínský, Roman Polák, Vladimír Morávek).

Na lepší časy, které Národní zažívá dodnes, se začalo blýskat v poslední, nejobsáhlejší části Šéf nové generace. Michal Dočekal se snažil vytáhnout první českou činoherní scénu z provincionalismu; režisér a bývalý vůdčí duch pražské Komedie vydržel ve funkci šéfa ND dlouhých dvanáct let (2002–2014). K jeho zásluhám patří, že do dramaturgie vnesl moderní světovou dramatiku tak pestře a dokonale, že ji dnes v ND považujeme za samozřejmou, od Sarah Kaneové přes Elfriede Jelinekovou, za všechny tituly Mikve Hadar Galronové a Enron Lucy Prebbleové. Tím také Dočekal připravil půdu současnému šéfovi činohry, v době nástupu do funkce (2015) pětatřicetiletému Danielu Špinarovi. O něm však až v příští knize.   

Veronika Bednářová




Diskuse ke článku