nahoru

Literární cenu Knižního klubu získal matematik za historický román. Stejně jako Cenu Reflexu

Kateřina Kadlecová 2. září 2020 • 18:30
Literární cenu Knižního klubu získal matematik za historický román. Stejně jako Cenu Reflexu
foto: Zbyněk Pecák

Dva matematici dnes odpoledne převzali v Kaiserštejnském paláci na pražské Malé Straně literární ocenění za své historické romány. Laureátem 25. ročníku Literární ceny Knižního klubu se rozhodnutím odborné poroty stal inženýr Jan Horníček s Čarostřelcem a literární cenu týdeníku Reflex získal doktor přírodních věd Petr Sýkora za Sklíněné korálky.

Zatímco loni v rámci Literární ceny Knižního klubu (dále jen LCKK) posuzovala pětičlenná porota 155 zaslaných rukopisů, letos jich do soutěže dorazilo jen 86. A již druhým rokem hrály prim historické romány – připomeňme, že loni cenu Reflexu získala spisovatelka a učitelka Anna Strnadová za Maxla žháře, román o žďárském tesaři, smolaři a posléze psanci a vězni z druhé půli 19. století, a vítězka LCKK 2019 Ema Labudová vzala čtenáře na sever Anglie, do 50. let století minulého. Mimochodem, dvacetiletá debutantka je za tuto svou novelu, za Tapetáře, nominována i na cenu Magnesia Litera v kategorii Objev roku, ačkoli se zmíněným rukopisem musela v LCKK, nejznámější soutěži pro literární začátečníky, zkusit štěstí hned dvakrát.

Vyloupený kostel a pár mrtvol

Letošní vítěz Jan Horníček, autor vzrušující historické detektivky Čarostřelec, je na tom podobně – v soutěži uspěl až do třetice a málem se mu podařilo vydat knihu i běžnější, přímější cestou. „Čarostřelec ležel celé loňské léto na stole jednoho redaktora nakladatelství Host,“ říká jedenatřicetiletý královéhradecký středoškolský učitel. „Prošel čtyřmi výběrovými koly, v pátém byl z toho stolu smeten. Nakonec jsem za to vděčný, dalo mi to odvahu rukopis ještě jednou vzít a přepracovat, což textu prospělo.“ A navíc kromě vydání u zavedené značky Knižního klubu získal za prvenství v soutěži stotisícovou prémii.

Titulním čarostřelcem Horníčkova románu, umně mísícího specifickou mystiku, fakta z historie religionistiky a čirou fikci, je Walter Tapper, vůdce pytláků a pašeráků z Jizerských hor, kde duchovní otec Vilém s pomocí uhihňaného doktora Šulce v únoru roku 1789 vyšetřuje hned několik nemilých událostí. Hejnický kostel byl vyloupen, bělopotocký kaplan surově zmlácen, na hřbitově během podivného obřadu střílí do lidí zlověstný lyžník a tím série krvavých vražd zdaleka nekončí…

Okolí Weissbachu čili Bílého Potoka je při akčních honičkách – žádné závoďáky, ale sáně uhánějící za párem koní v závějích sněhu! – popsáno dokonale, autor zná Jizerské hory jak své boty: „Zamiloval jsem si je v roce 2015 při letním zážitkovém kurzu,“ vzpomíná Jan Horníček. „Od té doby jsem tu byl mnohokrát – v létě i v zimě, na lyžích. Seznámil jsem se s místními pověstmi a legendami, s písněmi, které se zpívají u trampských ohňů, se starci, kteří prožili v horách celý život a pamatují ještě i onen hlad v zimě, a hlavně s nádhernou, divokou krajinou, kde člověk za celý den nepotká člověka. Když mi pak byl na jaře 2018 zamítnut můj velký historický román, potřeboval jsem být sám a čtyři dny jsem jenom chodil horami. Když jsem se vrátil, měl už jsem základní nárys Čarostřelce v hlavě. Dalšího půl roku jsem sbíral materiál. A po výletu mezi Vánoci a Silvestrem, kdy jsem si prošel cestu z Reichenbergu do Frýdlantu, jsem ve vlaku zpátky napsal první odstavec,“ dodává milovník historie, jež mu „v tvorbě umožňuje stavět člověka do situací našincům neznámých a v těch situacích ho pozorovat“.

Velké Losiny, Petrovy kameny, svatá inkvizice

Podobně uvažuje i autor Sklíněných korálků, bezmála šedesátiletý softwarový analytik Petr Sýkora, jehož tatínek učil dějepis a jehož dcera historii vystudovala. Sám si v roce 1980 vybral studium matematiky na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy, protože se mu to zdálo v kulminující normalizaci rozumnější než studovat „komunistické dějepravectví“, jak říká. Dějepis mu zůstal jako celoživotní koníček, stejně jako četba knih italského historika Carla Ginzburga, Umberta Eca, Liona Feuchtwangera, Hilary Mantelové či Jiřího Šulce. Poslední jmenovaný je ostatně vůbec nejúspěšnějším vítězem LCKK: jeho románu o atentátu na Heydricha Dva proti Říši se jen v roce vydání, 2007, prodalo více než třicet tisíc výtisků. 

Rukopis Petra Sýkory Sklíněné korálky pak byl v letošním ročníku druhým nejzdařilejším, alespoň podle poroty složené ze spisovatelky, scenáristky a filmové publicistky Terezy Brdečkové, spisovatele Pavla Brycze, literárního historika a kritika Pavla Janáčka, publicistky Kateřiny Kadlecové a spisovatelky Jany Šrámkové. Příběh čtenáře zavede na severní Moravu konce 17. století, do míst nechvalně známých procesů s čarodějnicemi. Mladičká princezna Anna Vilemína a velkostatkářův jedináček Michal pěstují svou marnou lásku, jeho hraběcí milost o samotě šílí, zatímco inkvizice v čele se soudcem Bobligem koná zlo dobře známé z Kaplického románu Kladivo na čarodějnice (a jeho filmové adaptace). Rovněž zručně, poutavě, rozmáchle psané a nesporně ambiciózní Sklíněné korálky se dostaly na stoly nakladatelů; i ony byly stejně jako Čarostřelec odmítány.

Matematici mají výzvy rádi

Čím si letošní vítězové vysvětlují, že byly oceněny právě rukopisy dvou matematiků? „Matematika na rozdíl do většiny oborů učí člověka myslet abstraktně,“ myslí si Jan Horníček, „a člověk, který umí myslet abstraktně, už si snadno osvojí libovolné konkrétní myšlení. Věřím, že matematické myšlení je způsob, jak se stát úspěšný v čemkoli, co člověk podniká. O čemž se snažím přesvědčit i své žáky, jakkoli ne vždy úspěšně.“

A Petr Sýkora pedagogův názor potvrzuje: „Lidé s matematickým vzděláním mají ze školy dobrý fundament nikoliv přímo pro psaní, ale pro splétání příběhů. Když vám v hodinách nejrůznějších matematických nauk dobří kantoři předvádějí, jak důležitý a užitečný je analytický způsob uvažování, tak si to prostě osvojíte a začnete nevědomky používat, třeba i při sepisování příběhu.“ A proč podle něj oba letošní vítězní matematici napsali právě historické romány? „Možná proto, že v dávných dobách se splétání příběhů trochu komplikuje s historickými reáliemi. Což je výzva, a matematici mají výzvy rádi.“





Diskuse ke článku