Byl jsem redakcí Reflexu požádán, abych napsal nekrolog zesnulému autorovi desítek dětských knih nejen našeho mládí, uznávanému prozaikovi a nezastupitelnému hudebnímu publicistovi Zdeňku Karlovi Slabému (9. 6. 1930 – 11. 3. 2020). Neradostně se tohoto smutného úkolu ujímám a vzpomínám při tom i na osobní setkání s autorem, ať již jsem byl v roli hudebníka, když nám křtil desky, nebo otce syna, jemuž psal Z. K. S. věnování do knížek, které jsme měli tak rádi. Tento laskavý, vlídný a moudrý člověk nás opustil tři měsíce před svými nedožitými kulatými narozeninami – 9. června by mu bylo rovných 90 let. Naposledy mu zahrajeme v úterý 17. března po jedné hodině ve strašnickém krematoriu.
Posouvač hranic
Zdeněk K. Slabý neustále a originálním způsobem posouval hranice, ať zpočátku světa dětské literatury, nebo později „jeho“ světa Jiné hudby. Jako pražský rodák začal publikovat již v dobách svého členství v legendární Foglarově skautské Dvojce, a to v časopisech Junák a Vpřed. Později se za studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy stýkal s českými spisovateli a umělci (Konstantin Biebel, Karel Konrád, Vítězslav Nezval...). Po škole prošel jako redaktor řadou kulturních rubrik jak v novinách (Mladá fronta aj.), tak v Československém rozhlase. Svou lásku k mateřskému jazyku ale nejvíce uplatnil ve Státním nakladatelství dětské knihy, pozdějším Albatrosu.
Současně se u něj také projevuje láska k hudbě, zpočátku převážně jazzové, a přispívá recenzemi či medailony autorů do řady tehdejších periodik (Lidové noviny, Literární noviny, Květy, Tvorba, Věda a technika mládeži aj.). Později publikoval také v zahraničních časopisech.
Nejen Vavřincův táta
Zdeněk K. Slabý napsal řadu nezapomenutelných dětských knížek; Děti s cedulkou s válečnou tematikou byly zfilmovány pod názvem Kukačka v temném lese (1984, režie Antonín Moskalyk, scénář Vladimír Körner).
Jeho ikonickým dílem se ale stává kreslený seriál o Kocourovi Vavřincovi a jeho přátelích, který začal vycházet v časopise Mateřídouška v roce 1967. Spoluautorkou byla jeho druhá manželka Dagmar Lhotová a o výtvarnou stránku se postarala Věra Faltová, známá i jako kreslířka pozdějšího seriálu o psu Barbánkovi. Laskavý kreslený seriál o zrzavém kocourovi Vavřinci, prasátku Mojmírovi, kůzleti Spytihněvovi a psí slečně Otylce si brzy našel své čtenáře a jeho úspěch potvrdilo i pět pozdějších knižních vydání. Seriál vycházel pro děti na stránkách Mateřídoušky po dobu deseti let a o dva roky předběhl jiný, u nás nejdéle vycházející český komiks – Čtyřlístek.
Mimo humorné příběhy čtyř zvířecích kamarádů se jeho jiné knižní pohádky zaměřují spíše na dětskou bystrost a vlastní úsudek (Nedokončené pohádky). Slabý v nich podněcuje dětskou fantazii a imaginaci a mnohé příhody mají detektivní charakter (Pohádkový detektiv Břetislav Hostivít). Řada knih je vlídně poučná, například Pistole a cesta o dopravních prostředcích a cizích krajích.
Z. K. S. dal vzniknout také řadě literárních experimentů. Mezi ně patří Tajemství oranžové kočky, ve kterém každou kapitolu nechal dopsat jiným světovým spisovatelem (například Otfried Preussler, Jošitomo Imae, Sergej Baruzdin, Pierre Gamarra, Ludwig Jerzy Kern či třeba Marcello Argilli).
Hudba černá, bílá i jiná
Se stejným zápalem a rafinovaností začal psát knihy o hudbě. Ještě pro mládež sepsal v 80. letech historii československého, ale i světového jazzu pod názvem Hudba černá a bílá. Jeho stěžejní hudební knihy vznikají po sametové revoluci. Společně se synem, filmovým scenáristou a hudebním publicistou Petrem Slabým, vytvořili dvoudílnou antologii Svět jiné hudby. Slovníkově koncipované dílo je v dosud nevídaném rozsahu zaměřené na českou a světovou alternativní hudbu s přesahem do jazzu i do experimentální, elektronické či ambientní hudby.
Zdeněk K. Slabý v roce 1991 absolvoval půlroční stáž v Mezinárodním institutu dětské literatury v japonské Ósace. Po návratu pravidelně publikoval své články, profily a recenze v časopisech UNI, His Voice či ve slovenském magazínu Hudba a spolupracoval s Čs. rozhlasem, kde například vytvářel dramatické koláže o Louisi Armstrongovi, Jaroslavu Ježkovi či třeba i o The Beatles. Pro stanici Vltava připravoval od roku 1996 pořad Svět jiné hudby (od roku 2003 společně se synem Petrem). Právě „svět jiné hudby“ byl jeho vlastním světem, kde mohl krásu českého jazyka, který tak miloval, plně a hravě využít k popisu hudby při psaní recenzí. Posuďte jeho um z krátké ukázky recenze alba tria M/Á/J První květy (Polí 5, 2019)...
„Hned počáteční Iam se vzedme s nakynutou tajnosnubností, kterou rozproudí obzorňující a průzorující klavír a – především – naladivě odemyká Kutasino tajemné vokalizování, nenamátkové, naznačované i zatěkávané ve svojsky svéprávném jazykovém znění (nebo spíše vyznívání). Hlas je obemykán stáložárností hudebních výkyvů, zaplňovaných tu vydůrazněným rozmarňováním, tu poroztřesenou slavnostností. Proklepávaná nábojnost/zábojnost prohmatně krouživé Polární záře je šírostně i dumavě zprotikladňována, vydusávána i pozábušněna, rozobjímaný vokál se tímto průsakujícím závršněním prodírá, má svou naléhavost, která s celkem téma svornostně odhaluje až do velebivosti. Rozhlíživě naznačovaná, zátočinová, leč nevytočivá je Neobyčejná procházka, je vybobtnávaná, rozkypřovaná, ba vykřesávaná, slídivě vyzíravá i zase pohnutlivě pronamátkovaná; hlas, který by mohl/měl situaci proklidnit, přechází až do nebetyčného vzrušení, odcházejícího do vírného upokojování. Hlukové vyhmatňování uvádí do Krajiny odlivu, souběžňující na(d)sazování je skutečně odlivně pooddalované do šíravé průtočnosti. Jako by se hudebníci dohodli, že nás budou udržovat v napětí, a přitom nebudou zhmotňované znávalňování řešit, že je (pouze?) zakurátní, pročábrují a zazávojní. V tomto okamžiku jako by si muzikanti uvědomili, že je čas na rozjasnění, a proto poodkryli cvrlikavé žouželení Ranní písně, ligotavě ptáčnivé a probudivě vyhvízdněné, záminkově obhlíživé. Jistě, toto nabídnuté jitro je zjitřené, ale pokojně, je spíše zprůtažněné. Svoji magičnost má i V mlze, hlasově sdělné a ztitěrňovaně dohadovačné, rozkochávané i uvelebované, zprůsvitněné waterphonem hostujícího Petra Nikla, této ikony nečekanosti. Celek skladby je prokouskován, ba protěkáván či prohemžen, což se projeví i v dodatku promlžené varianty, dotajené do posledního zášeptu.“ (Z. K. Slabý, His Voice, 2019)
