nahoru

Český lev 2020: Vyhrála kvalita a rozum aneb Jak Marhoul s Taušem napravili filmové akademiky

Tereza Spáčilová9. března 2020 • 12:10
Recipienti ocenění Český lev v pořadu Prostor X
• video: 
Reflex.cz

Dlouhé roky deformovaly verdikty České filmové a televizní akademie osobní animozity, politikaření a názorové zpátečnictví, letos poprvé rozhodovaly skutečné kvality a rozum.

Na českém filmovém písečku se úspěch neodpouští, Václav Marhoul navíc léta platil za vysmívaného Dona Quijota – ostatně ani premiéra jeho Nabarveného ptáčete loni na podzim se neobešla bez kritik a jízlivostí. O to větší satisfakcí muselo být nedělních devět sošek pro Marhoulův snímek včetně dvou nejcennějších za režii a film roku a také trofej za mimořádný počin v oblasti audiovize, jíž akademici vyrazili Marhoulovi dech hned v úvodu.

Fakt, že mu dokázali přiznat zásluhy, a to nikoli jen okrajově, pro formu, jak bývalo zvykem, ale v míře více než velkorysé, nezpochybnitelně zvedá nejvyššímu filmovému orgánu kredit.

Nebyl to mimochodem jediný moment slavnostního večera, jímž ČFTA vzkázala, že už nehodlá být zkostnatělou institucí bez nároku na respekt. Z nominovaných televizních počinů totiž nečekaně vyzdvihla ten nejméně tradiční, minisérii Viktora Tauše Vodník, jež v době své premiéry budila rozporuplné reakce. Oč bezpečnější volbou mohl být Lev pro Klec s Jiřinou Bohdalovou nebo Hřebejkovy Nonstop Lahůdky, ale akademici se zjevně rozhodli vedle kvalit podpořit i hledačství a snahu posouvat hranice média i žánru.

Dynamika „nové“ akademie navíc jako by se promítla také do celkové atmosféry udílecího večera. Počínaje prvními tóny euforizujícího hudebního doprovodu, o nějž se postarala skupina Tata Bojs (po letech experimentů konečně trefa do černého), přes funkční minimalismus režie, jež se poprvé odvážila spolehnout „jen“ na emoce v sále, až po nečekaně orientovaného a pohotového moderátora Václava Koptu.

Celou událost tak z přirozenosti situace ovládl triumf Marhoulova filmu, jehož tým se radoval nakažlivě upřímně a nezřízeně. Pokora a bezprostřednost děkujících laureátů navíc na podobnou notu naladila také jindy spíše rezervované publikum.

To v Rudolfinu projevilo nebývalou solidaritu a udílení vtisklo veskrze pozitivní přídech. Momenty jako nezřízená euforie Kláry Melíškové (nikdo na světě se neumí radovat tak opravdově jako ona) nebo minuta ticha pro Martina Kurela, jíž svému zesnulému kolegovi dojemně věnoval architekt Jan Vlasák, byly už jen příslovečnými třešinkami na dortu. A ten si letos akademie poprvé opravdu zaslouží.

Tereza Spáčilová




Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější