Policista Halbich je v opačné situaci. Řekl o Babišovi, že ztělesňuje diktátorství, manipulaci, vydírání, lži a uplácení. Je za to vyšetřován a může být propuštěn od policie, ačkoliv má stejné právo na svobodný názor jako premiér. Není to spor svobody slova a ochrany osobnosti. Je to spor silnějšího se slabším, aby si ten slabší nevyskakoval, zabalený do vzletných pojmů, které se sporem nesouvisí. Podobně je to v žalobě na prezidenta, jenž lhal o Ferdinandu Peroutkovi. Místo aby jednoduše řekl: „Promiňte, spletl jsem se,“ žene spor do bizarních konců. Orgány jsou mu nakloněny. Víc než zákon dnes platí, jaký výklad za pomoci krkolomných filipik, které stírají rozdíl mezi pravdou a lží, soudce vymyslí. Ale mezi pravdou a lží je snad ještě hluboká propast. A kdo jiný než soudy má ty dva pojmy od sebe oddělit?

Je vrah vrahem?

Soudce Sommer není první, kdo překročil Rubikon. Na druhém břehu už je jen mnohomluvné, nekonečně mlžné a přibližné „právo“, jehož druhou podobou je lež a které může fakta obracet, jak chce. Právo na svobodu slova tu není proto, aby chránilo lži, nýbrž aby chránilo svobodu. A osobnosti nemůže zákon chránit před pravdou. To bychom nesměli říkat o vrahovi, že je vrah, protože by se to dotklo jeho osobnosti.