nahoru

Alexandra Udženija: Odchod posledního mohykána přímé politiky Jaroslava Kubery

Alexandra Udženija30. ledna 2020 • 14:30
Jaroslav Kubera
Jaroslav Kubera
• foto: 
Nguyen Phuong Thao

Minulý týden náhle odešel jeden z nejvýznamnějších politiků polistopadové éry naší země, předseda Senátu a dlouholetý primátor Teplic Jaroslav Kubera. Byla to pro mě velmi bolestná zpráva, protože jsem ho považovala za svého přítele a den před jeho smrtí jsem s Jaroslavem chvilku strávila na kongresu ODS.

Pro mě to byl poslední mohykán přímé, opravdové a osobní politiky. Byl to člověk plný nápadů a myšlenek, bytostný politický praktik, který držel slovo a stál si za každou cenu za svým, pokud byl přesvědčen, že má pravdu.

Konzervativec

Jaroslav byl také neúnavný obhájce lidské svobody, jeden z mála našich konzervativců, který svůj konzervatismus začínal a končil u sebe samotného. Nikdy nevnucoval lidem své myšlenky, nesnažil se řídit životy jiných lidí. Svůj konzervatismus prosazoval intuitivně, jako když my ostatní dýcháme. Nežil ve vzdušných zámcích politické teorie, ale stál nohama pevně na zemi a svou každodenní činností dokazoval, že i v „rudém okrese“ lze úspěšně prosazovat pravicovou politiku jako řemen.

Lidí, jako byl Jaroslav Kubera, měla nejen naše pravice, ale i celá politická scéna, jako šafránu. Jeho celoživotní politickou filozofií bylo nezadlužovat se, nepůjčovat si, nežádat o dotace. Byl nesmiřitelným odpůrcem státního socialismu, razil teorii, že stát, potažmo obec, by měly pouze vytvářet podmínky pro podnikání namísto toho, aby samy podnikaly. A svou teorii přetavil ve fungující praxi. Svůj několikrát obhájený primátorský řetěz v Teplicích předal svému nástupci i s plnou kasou peněz, které svou nesmiřitelnou politikou nashromáždil.

Humor

Lidí jeho ražení, zásadovosti a politiky selského rozumu bychom spočítali na prstech jedné ruky. Možná škoda, že se pustil do vysokých pater politiky až tak pozdě. Ale on to tak cítil, že prostě výš dlouho nechtěl, věnoval se svému městu, a když pak do Senátu naskočil, tak mu dal na 150 procent bez sebemenšího zaváhání, a tím, myslím, opět všechny překvapil.

Všichni jsme ho taky znali díky jeho osobitému humoru, který často brnkal na všechny struny korektnosti. Hodně tím dráždil, ale skoro každý to od něj přijímal, protože to vycházelo bytostně z hloubky jeho duše. Jeho humor lze shrnout jedním jeho citátem: „Pravděpodobnost zvolení profesora Švejnara prezidentem České republiky je stejně vysoká jako pravděpodobnost zvolení mne europoslancem za Albánii.“

Milovala jsem jeho svérázný pohled na svět, jenž byl striktní, a přitom vlídný a nevtíravý. V soukromí to byl totiž neskutečný „cíťa, gentleman a srdcař“. Píše se mi o tom těžko, prostě mi toho z něj bude chybět hodně. Vyzařovala z něj taková energie, přišel do místnosti a byla tam. Kdo nezažil, nepochopí.

Inspirace

Velikost Jaroslava Kubery ukazuje i fakt, že po jeho náhlém skonu přišly upřímné kondolence z celé škály politického spektra. Přišlo mi, že ty zprávy a upřímné kondolence ze všech koutů byly v lidské a politické rovině srovnatelné snad po smrti Václava Havla.

Jaroslav byl člověk, jenž svou veřejnou službou spojoval lidi v tom pravém slova smyslu. Vzácný úkaz, zvláště v těchto dnech. Napodobit nebo se snad vyrovnat někomu tak přirozeně lidsky velkému, jako byl Jaroslav, nelze. Ale jeho odkaz by s jeho odchodem neměl zaniknout. Určitě zůstane inspirací pro nás všechny, kdo chceme dělat politiku jednoduše, v zájmu lidí, bez zbytečného politikaření, přímo, jasně a konkrétně. Děkuji, že jsem mohla mít tu čest stát po Tvém politickém boku. Odpočívej v pokoji, drahý Jaroslave!

Tak pán Bůh s námi a zlé pryč.

Autorka je poslankyní za ODS

Alexandra Udženija




Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější