Adéla Knapová: Jsme feťáci pohodlnosti a spotřeby, co se s nadšením podrobují lobotomii | Reflex.cz
nahoru

Adéla Knapová: Jsme feťáci pohodlnosti a spotřeby, co se s nadšením podrobují lobotomii

Adéla Knapová29. listopadu 2019 • 13:30
Ilustrační snímek
Ilustrační snímek
• foto: 
Profimedia.cz

Nesvoboda a manipulace nikdy nebyly tak svůdné a lahodné jako dnes. Nepráskají bičem, nestahují z nás kůži a nemíří na nás zbraněmi, naopak: plní nám nákupní košíky, skříně, garáže, lednice, hlavy a břicha vším, na co pomyslíme; spotřeba a konzum jsou návykové a my jsme feťáci dobrého, pohodlného a kaloricky vydatného životního stylu. Přežíráme se zbytečnými informacemi i zbytečným jídlem, dopujeme se falešnými emocemi a instantními názory, až už v nás nezbývá jediné místečko na vlastní myšlenky.

Feťáci udělají pro svou drogu cokoliv, vzdají se čehokoliv, svobody na prvním místě. Aby unikli do svého světa, do světa, kde je jim dobře, kde nemusí nic řešit, kde zkrátka jsou a zažívají jen libé pocity. Feťáci pro své dodavatele i do ohně skočí. A schopný demagog není nic jiného než dodavatel drogy.

Je sedmnáctého listopadu odpoledne a my sedíme v malířském ateliéru. Výtvarnice, spisovatelky a spisovatel. Pár desítek metrů od nás na Václavském náměstí probíhá koncert a pronášejí se projevy k třicátému výročí sametové revoluce.

„Ale byla to vůbec revoluce? A proč, sakra, sametová? Má cenu se dojímat a vzpomínat? Není to jen kýč? Co to znamená? A co znamená ta sobotní Letná? Další kýč? Nebyla to pro těch několik set tisíc lidí jen alternativa k odpoledni strávenému v nákupním centru? Má to smysl? Co má smysl? Co dnes znamená smysl?“

Překotný tanec otázek mezi desítkami pláten s olejomalbami. Mají v dnešní, postdemokratické době smysl protesty proti někomu, kdo byl zvolen v demokratických volbách? Je už kapitalismus passé, dávno přežitý? Je liberalismus slepá ulička, co nás zavedla do… kam vlastně? Nevíme, ale nelíbí se nám tu. Co tedy dělat? A dělat vůbec něco? Stejně tak: proč slavit 17. listopad? Protože: co za lidi a proč (?!) volí figury typu Babiše a Zemana? A tudíž: kdo demonstruje na Letné? Jen tam společně popíjejí, křičí a baví se, je to spíš bezzubý happening, kterým si rádobysplnili svou „povinnost“ — byl jsem na Letné, jsem ten správný a vy, co jste proti, jste zlí a vy, co jste zůstali doma, jste salámisti. Nebo ne? Nebo znamenají protesty víc? Ale co?

Debatujeme s nemalými emocemi. Skupinka přátel, již by zdánlivě měli být takzvaně na stejné vlně, přesto máme velmi rozdílné názory a dohadujeme se o ně. S respektem; posloucháme, co říkají ti druzí, šmahem neodmítáme to, co nám jde proti srsti/přesvědčení/názorům, přemýšlíme o tom. Když po vypjaté spirále vzrušených promluv zazní slova o násilí, jež jako jediné může něco změnit — „ne násilí proti lidem, ale… no co to je za protesty, když jsou absolutně nenásilné, takže bezzubé, bez ničení majetku, bez agrese, energie, bez silového vyjádření názoru a nespokojenosti“ —, cítíme, že na tom něco je, ale že mnohem víc se nám ta teze nelíbí, a tak to obrátíme napůl v žert.

Zdánlivě zbytečná, úsměvná debata lidí, kteří při pohledu zvenčí patří do jednoho pytle. Jsme však stejně rozdílní jako pomalu, ale jistě se atomizující společnost, v níž žijeme. Přesto spolu můžeme, a dokonce chceme i přes zásadní názorové rozdíly mluvit a setkávat se. Respektujeme se. Máme se rádi, ale kdyby došlo na lámání chleba, na násilí v ulicích, na vystoupení v čele demonstrace a plamenná veřejná prohlášení, na odsudky…, budeme stát proti sobě. A pak se znovu sejdeme.

Protože jen z debaty (ne hádky plné urážek, v níž jde o to, „vyhrát“) s lidmi s rozdílnými názory může vzejít něco smysluplného. Protože myslet a sdílet myšlenky sám za sebe, podrobovat je kritice a zkoušce jiného názoru má stále smysl, jakkoliv dnešní doba fragmentálnosti a vyprázdněných, o to však agresívněji prezentovaných obsahů vybízí, ba přímo nutí k opaku, k automatickému vdechování pohodlných hesel, polykání sebe samého a následnému vyloučení své integrity a osobní odpovědnosti.

Dobrovolná lobotomie ve jménu pohodlnosti a nezřízené konzumace čehokoliv, ignorování a akceptování drobných projevů nesvobody, omezování, nové totality, nespravedlností, lží a manipulací… vedou ke ztrátě ochoty myslet sám za sebe, vůbec myslet, a tím anihilují schopnost klást odpor.

Automatickým přijímáním a přejímáním politicky korektních a „správných“ myšlenek a názorů, nekritickým absorbováním informačního odpadu, jímž se necháváme dobrovolně každý den zahlcovat, a ještě jej aktivně vyhledáváme a rochníme se v něm, neboť nám umožňuje vytěsnit naše vlastní myšlenky a my se můžeme přidat ke skupinám (byť mnohdy čistě virtuálním a smyšleným), jež jsou nám sympatické, se připravujeme o svobodu kritického myšlení, o vlastní názory, o sebe samé a paradoxně si při tom připadáme svobodnější než kdy dřív.

Mít na cokoliv svůj názor, který nekonvenuje ani s jedním proudem veřejně prezentovaných „správných“ postojů, se dnes logicky nenosí. Zpochybňovat „zjevně správné“, či se dokonce kriticky ptát je bráno jako útok. Otevřená debata neexistuje, jen nepřiznaná zákopová válka, v níž je ideální být „svůj“ a „originální“ v rámci uznávaného a zuby nehty bráněného „světonázoru“. Ano, tento světonázor má různé podproudy, aby mohla být vyvolána představa svobody a různorodosti, ovšem je to rozmanitost předem daná a ohraničená, jen jako.

Pod heslem individuality se stáváme čím dál homogennější masou izolovaných, falešně originálních atomů. Kdo s námi nesouhlasí, je nepřítel a je záhodno jej urážet a ponižovat – kdo není s námi, je proti nám. Normalizační vzorce chování jsou zpět a my se jim nebráníme, přijímáme jejich úlevnou a dobře známou náruč. Je přece tak uklidňující někam patřit, cítit se v pořádku, schválený, a přitom si připadat originální.

Je nesmírně pohodlné přemýšlet hlavně o tom, co z toho, co jsem si koupil, právě teď sním a vypiju, kam si zaletím na dovolenou a jaké další hadříky by se hodilo koupit do zimního počasí – ideálně ve slevě, pak jich budu moci koupit víc, vyfotit se s nimi na Instagram a potvrdit svůj status. Je dnes normální nechat myšlení a starost o život na někom jiném (na kom, ptejme se!) a ukonejšen dostatkem uvěřit v klidné bezvětří. Ale poznáme, že jde o bezpečné bezvětří, že nestojíme v oku hurikánu?





Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější