Tak jako v přírodě funguje příliv a odliv, u člověka nádech a výdech, stejně cyklicky se mění povaha režimů. Po letech vlády vítězů sametové revoluce dnes v Česku vládnou, s jistou mírou zjednodušení, reprezentanti poražených.
Není prostor nyní rozebírat, do jaké míry se na tom více podílelo zklamání z polistopadových elit nebo nakolik je to záležitostí retrovlny, která v politice přichází se stejnou pravidelností jako v módě nebo v oblasti životního stylu.
Faktem je, že se u nás v posledních letech ustavilo politické uspořádání, které lze označit slovy „malá normalizace“. Zatímco velká normalizace (léta 1969–1989) byla udržována okupační ruskou armádou, má malá normalizace typicky českou tvář.
Kdo vládne?
Restaurační síly nového režimu sahají od Babišova hnutí ANO přes Okamurovu SPD, zbytky KSČM a část voličů ČSSD. Tomuto bloku pak intelektuálně „připískává“ klausovská pravice, která jednak nechce být mimo mocenský kruh, jednak si současně myslí, že své boje s Evropskou unií lze efektivněji vést v rámci babišovského bloku.
Je tu jeden paradox paradoxů. Komunisté se po třiceti letech opět podílejí na moci. Neprožívají to však jako triumf, ale žijí mentalitou firmy ve spořádané likvidaci. Největší úder jim nezasadili vítězové sametové revoluce, ale jejich spojenec – Andrej Babiš. Právě on jim odvedl (srovnání voleb 2013 a 2017) přes polovinu voličů a nechává je pomalu vykrvácet.
Husákovo dítě
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
