Stačilo čtvrtstoletí, abychom zapomněli na náš někdejší československý problém, byť v mnoha případech jinak motivovaný, kdy celý svět naše emigranty přijímal s otevřenou náručí.
Zapomněli jsme na pozitivní filozofii Václava Havla, Jana Patočky, Jiřího Hájka a dalších, kteří se nyní s prominutím musejí obracet v hrobě anebo se stydí někde v očistci za ty, jimž obětovali část svého života a společně s dalšími pomohli vstupu naší země do západních struktur, včetně Evropské unie.
Umíme jen brát dotace?
Cožpak umíme jen plnými hrstmi brát dotace, z nichž část stejně rozkrádáme? Cožpak umíme jen čekat na zahraniční investory, kteří ve víře, že jsme se přesunuli opačným směrem, tedy směrem k demokratické civilizaci, nám pomáhají zmenšit rozdíl mezi Západem a Východem? Cožpak nechceme patřit k Evropě?
Jakkoli je současný a bohužel ještě více budoucí exodus imigrantů komplikovaný a nebezpečný, nedokážeme pochopit, že mu lze čelit jedině společně, bez strkání hlavy do písku, a přijmout společná opatření?
Chceme snad obnovit drátěné hranice, anebo dokonce dopustit, abychom byli my zadrátováni a odděleni od zklamané části Evropy, která od nás očekává společný realistický postup v této složité situaci?
Stydím se...
Stydím se za naši malost, za opatrné čecháčkovství, za lakotu, za nesmyslnou a v důsledku stejně marnou snahu zavřít oči, schovat se a vyčkávat, jak to dopadne a jak to ostatní za nás vyřeší. A netrpělivě čekám na nějaké pozitivní vstřícné gesto, které tak nemám rád. Na gesto premiéra, jenž prý dokáže ze všeho vybruslit, na konečně pozitivní gesto prezidenta, který zatím jen tlachá a rozvrací společnost, už i včetně těch nemoudrých, kteří jej volili.
Čekám na všechny další, zda prozřou a pochopí, že nechceme být jen malým národem uprostřed krásné Evropy, ale že jsme její součástí se všemi výhodami i závazky. A tak čekám, abych se už nemusel stydět…
Autor je farmář a bývalý producent.
