Mám rád pohádky. Ale většinou mě baví jen o Vánocích. Tuhle jsem slyšel jednu pohádku v září a vůbec mě nebavila. Byla to pohádka o tom, že základní škola je zdarma. Prý že ze zákona. Což samozřejmě ani omylem není pravda.
Vždy počátkem školního roku si připadám jako ten oslíček, co se stále otřásá. To, že děti své rodiče něco stojí, je jaksi jasné. Jasné mi ale není, proč je začátek roku tak drahý, když by mohl být mnohem levnější. Proč to je tak složité, když to může být jednoduché.
Protože v tuhle chvíli bezdětní už vyskakují a uštěpačně se ptají: „A to jsi nevěděl, že pět dětí něco stojí?“ rovnou dodávám: Věděl. Pro mě ty peníze nejsou zničující. Ale pro jiné lidi to už může být hodně, zvláště když vezmu v úvahu okřídlené tvrzení, že veřejné školství je zdarma. Víte, že 100 000 dětí si v ČR údajně nemůže dovolit obědy, protože jsou pro jejich rodiče drahé? Pro tyto lidi je výdaj několika tisíc spojených se začátkem roku prostě moc.
Přemýšlím, jak to bylo ve škole kdysi, a nemůžu si vzpomenout, že bychom něco platili. Jistě, byl hluboký socialismus, což si asi sotva můžeme brát za vzor. Ale kupodivu v něčem byl systém „efektivnější“. Učebnice jsme dostali a pak je zase vrátili. Byl to takový primitivní systém, ale fungoval. Dnes se přešlo na údajně modernější systém, kdy jsou učebnice takzvaně interaktivní, což můžu přeložit jako hodně obrázků, zaškrtávání, vyplňování a málo informací. Taková učebnice vypadá sice vizuálně lépe, ale použije ji jen jedno dítě. Vyplní ji a může knížku či sešit vyhodit.
Když jsme byli my děti, tak se do učebnic prostě nepsalo. Maximálně byla možnost psát na folii, která se pak vygumovala, a kniha vypadala jako nová. Jinými slovy, dnes si sice řada lidí nemůže dovolit školní obědy, ale pak si žije tak luxusně, že si z rozhodnutí školy pořídí, a tedy zaplatí knihu, pak do ní píše, aby ji vzápětí vyhodil. To je z pohledu ekonoma velmi neekonomické. Školní výuka je prostě zbytečně drahá na spotřebovaný materiál. Kdo chce a může si dovolit dát děti do soukromé školy – prosím, není problém. Ale proč se tak luxusně má chovat i někdo, kdo má problémy s obědem a bylo mu řečeno, že státní školství je zadarmíko?
Podobný luxus vidím u dětí ve výtvarné výchově. Vážně potřebuje úplně každý školák tolik štětců? Vážně potřebuje tempery a ještě vodovky? Není to zbytečný luxus, když není na obědy? Nestačily by na výtvarku jen pastelky a jen talentované děti by ve specializovaných kurzech používaly materiálu víc? V takové logice by jednou každý mohl mít doma klavír, aby stačil hudební výchově.
Navíc interaktivní předtištěné sešity jsou neuvěřitelně drahé. Dcera přišla s tím, že potřebuje do základní školy na druhý povinný jazyk, španělštinu, jakýsi sešit za více než 500 Kč. Fakt se nedá učit jazyk levněji? Cena je prý tak vysoká, protože kniha je z dovozu a není v ní ani slovo česky. A to je výhoda? Nebyla by česká učebnice s překladem všech textů lepší? Já sám mám výbornou zkušenost s českými učebnicemi pro samouky, u nichž je cena mnoha nižší, pokrývají tolik gramatiky, že by to dětem stačilo na celou základku, a není problém jim rozumět.
Systém pracovních sešitů je totiž jen dobrý byznys pro ty, kteří pochopili, že nejlepší kšefty se dělají tam, kde si děti něco koupit musí z rozhodnutí shora. Když se narodí 100 000 dětí, vědí lidé v byznyse, že za pár let tu mají téměř 100 000 zákazníků. To, jestli učebnice stojí X Kč nebo 2X Kč, ovlivní jen výši jejich zisku, nikoli nakoupené množství. Proto jsou pracovní sešity překvapivě drahé.
Co ale stát udělá s rodiči, kteří na začátek školního roku nemají dost peněz? Teoreticky jim může pomoct, když rodiče požádají o mimořádnou dávku. To je ale dost ostrakizující a ponižující. Na počátku byla škola vymyšlená jako povinná, a když už byla povinná, „musela“ taky být pro všechny zdarma. Jenomže stávající škola je pořád povinná a k tomu se jen navenek tváří jako zdarma. Což ztrácí logiku: Když už chce být školství socialistické a nutí všechny do všeho, nechť je tedy opravdu zdarma. Respektive z daní. Od čeho jiného platíme daně než od financování veřejných a pro všechny povinných věcí? Kupování pomůcek je jen další forma daně pro rodiče, která se ovšem liší školu od školy, kraj od kraje. Je to tedy dost nevyzpytatelná forma zdanění.
V každém případě používat v době začínající čtvrté průmyslové revoluce sešity mi připadá podobně překonané jako používat kalamář. Jistě, první třída je asi o něčem jiném, děti musí trénovat jemnou motoriku a tak dál a dál. Ale třeba v osmé třídě?! Většina věcí by šla řešit přes aplikace. Ty by byly za směšně nízké ceny a děti by nemusely nosit těžké školní tašky. Dokud však děti budou používat starou metodu výuky, aplikace nebudou vznikat. Stačí dát vývojářům prostor a vzniknou neuvěřitelně krásné a efektivní věci.
Samozřejmě i to něco stojí. Předpokladem je, že dítě má tablet nebo alespoň chytrý mobil. Ale které dítě ho dneska nemá? Troufám si říct, že zhruba tolik, kolik má ony problémy s obědy. I to má ale snadné řešení. Ve školách se dnes vyučuje informatika, takže jsou k dispozici počítače. Na nich si po vyučování může úkoly udělat takové dítě, které nemá mobil.
V některých zemích stát dětem tablet dává jako školní pomůcku. Kupuje je ve velkém, a proto je dokáže koupit relativně levně. Tablet sloužící několik let pak vychází podobně draze jako všechny ty sešity na jeden rok, ale dá se s ním dělat mnohem víc.
Tím vším chci říct, že naše školství je stále zastaralé, neefektivní a drahé. Děti tráví ve škole moc času, používají moc materiálu a mají málo znalostí. V mezinárodních testech nevychází čeští školáci vůbec dobře. Přitom to jde, chtít od základního školství méně povinností, zato víc znalostí.
